Žižkovská romance

Tak tohle je opravdu hodně nedoceněný film. Je to jedna z nejhezčích českých romancí, které jsem kdy viděl, kdy je skoro škoda, že tam je moment, kdy se všechno hroutí, protože by bylo skoro hezčí, kdyby se tento vynechal. Ale závěr to celkem vynahrazuje. Jana Brejchová je zde skvělá, ale Renata Olárová je pro mě neskutečně krásným objevem. (13.02.2015)

Existují bezesporu filmy, jejichž atmosféra doslova stojí a padá s legendární pražskou čtvrtí. Režijní debut Zbyňka Brynycha představoval zároveň jeden z prvních českých pokusů o neorealismus, soutěžil na prestižním festivalu v Cannes, a co ztrácel na poněkud kýčovité milostné zápletce, to vynahrazovaly oprýskané žižkovské fasády, pavlačové činžáky a moderní filmová řeč. Civilně vedené herecké výkony hlavních protagonistů v čele s Jiřím Valou, Eduardem Cupákem a mladinkou Janou Brejchovou pomáhají i dnes, po více než půl století oživit genius loci jedné z nejznámějších pražských lokalit. Zajímavostí potom zůstává jedna z mála filmových rolí dnes již pozapomenuté Renaty Olárové, dcery významných českých architektů Oskara a Elly Oehlerových. (08.03.2012)

Neorealismus po česku. Tohle mi v průběhu sledování neustále vyvstávalo v mysli - at už to bylo stylizací záběrů výtečné Čuříkovy kamery, nakažlivým ústředním hudebním motivem nebo bohatým panoptikem postaviček v určitém omezeném prostoru. Je škoda, že je Žižkovská romance tak neznámá a podhodnocená, být zemí původu Itálie nebo Francie a v kolonce režiséra třeba Fellini nebo Clément, hodnocení by se pohybovalo vysoko nad 75%. A vůbec, staré české filmy, které v televizi neopakují pětkrát do roka, je u nás zvykem podceňovat. Hodně dělají také výborní herci ve vedlejších rolích, Cupák, Kreuzmann, Lohniský, Brejchová. A poslední záběr s alejí, kouřící továrnou a třemi malými postavami v dálce - jako od Antonioniho. (28.08.2011)

Mezi špinavými a zašedlými pavlačovými činžáky Žižkova se odehrává příjemný film o lásce křehké taxikářky a mužného fasádníka. Ten, kdo si myslí, že jde o agitku, mýlí se. Jde o film, který se vymiká dobovým filmům a je jedním z prvních neorealistických děl, natočených v Československu. Zobrazuje život obyčejných lidí bez příkras a opravdově. V hlavních rolích předvedli výborné výkony Renata Olárová a Jiří Vala. Závěrečná scéna na silnici vám zůstane v paměti. (27.08.2006)

Kýčovitá love story - melodrama - svobodné matky pražského Žižkova 50. let. 1) Námět nevýrazný, scénář tuctový, herecké výkony rozmanité, v případě hlavní hrdinky dokonce se svou kvalitou a pojetím blížící příšernosti._____ 2) Pro dnešního diváka má však film své kouzlo. Je to kouzlo, pravda, nezamýšlené, ale i tak silné. Herci hrají, kameraman kameruje, auta jezdí...radostně a s chutí. Je tu cítit příslib nových zítřků, ne těch socialistických, ale civilních, je to políček budovatelským agitkám, ono orwellovské "něco" Winstona Smithe, které nejde zlomit či zničit, které tu stále je navzdory útrapám a útlaku. Na filmu je cítit, že jde s dobou, že hledá (nebo spíše kopíruje) nové postupy neorealistů, že se prostě snaží. Co na tom, že místy snaha vyznívá směšně až trapně (naivní dialogy, melodramatické herecké výkony, nervy drásající hudba)._____ 3) Uplynulé půlstoletí přidalo filmu další nezamýšlený aspekt. Film představuje autentickou podobu tehdejšího života. Autoři možná ani nepomysleli na to, jak bizarně bude po létech působit život v pavlačovém domě, v jediném pokojíku, koruna dvacet za pivo nebo "chuligánština" hlavního hrdiny, který, považte, si pískne na píšťalku železničáře, jenž před ním trubkovitě stojí, ohromen takovým chováním._____ 4) A další velká přednost. Film dokumentuje tehdejší podobu části Žižkova (křižovatka Bulhar, bývalý hotel Vítkov a další). Pomalé téměř dokumentární záběry vypovídají o kvalitě života více, než kilometry tehdejších agitačních filmů. Stovky a stovky nejrůznějších detailů, které všechny odnesl čas, zachoval tento film a především za ně mu dávám slušné ohodnocení. (02.01.2009)