My všichni školou povinní

Mé kolegyně to tehdy hrozně prožívaly a protože člověk se neměl pak o čem bavit, pár dílů jsem viděla. Trpělivost jsem neměla a jen si pamatuji, že Veronika Žilková tam byla taková oplácaná. A vím, že šlo o problém zvláštních škol. Prostě socialistické seriály pro mne prostě nikdo točit nemusel. Na opakování jsem si nevyčlenila ani minutu, ve frontě čekají zajímavější věci. (27.05.2008)

Tradici českého dětského filmu se rozhodla Markéta Zinnerová zúročit rovnou v celém seriálu ze školního prostředí. A řekl bych, že úspěšně. Dialogy sice šustí papírem, ale to není na škodu. Seriál i přes své soudruhování překvapivě nezavírá oči před ničím. Melouchaření, zjišťování, který rodič osmáka, co potřebuje na školu, by se mohl hodit a další. Navíc bych řekl, že spousta herců se tady opravdu překonává. Naprosto skvostnou Vránovou a Šimáčka chválí každý, ale jedno ze svých nejlepších představení tady předvádí i Bohdalová (takhle ztvárněné následky rozvodu, to se jen tak nevidí). Nemluvě o dalších v čele s klasickou kamarádkou Fišerovou, mentorem Sovákem (here nesnášející natáčení s dětmi, ale hrající snad ve všech filmech a seriálech pro děti), nervózní důchodkyní Bohdanovou, pozitivní Medřickou, tradičně výbornou Havelkovou, excelentním melouchářem Augustou, starostlivou mámou Syslovou, naivní Praisovou (ve scéně na třídních schůzkácn naprosto fenomenální), budižkničeu Štěpničkou a spoustou dalších, kteří se zde mihli třeba jen v sotva epizodních rolích. A výhrady nemám ani ke zde občas v komentářích kritizovaným Vladykovi a Žilkové, kteří jsou spíše oběťmi skvěle napsaných (a ještě skvěleji zahraných) vedlejších postav. Trochu jsem nepobral roli Jiřiny Švorcové, která akorát přizvukuje na poradách, ale když chce ředitelka něco důležité řešit, tak to řeší s Hadrbolcovou. Co mi vadí, je ústřední melodie, která je sice moc pěkná, ale jednoho by poslala do deprese, přestože seriál, i přes řešení mnoha vážných a neveselých problémů, má i veselou stránku. Takže hudba se podepisuje na jeho extrémně pochmurném vyznění, které, jak je vidět, vadí i mnoha komentujícím zde. (07.01.2019)

Jeden ze seriálů, na který se dá s trochou sebezapření dívat i dnes. Rozhodně jsou tam velice hezky rozpracované a dost věrohodně popsané ukázky vztahů v různých rodinách (třeba rozpad vztahu mezi Brabcem a Bohdalovou a jejich děti, nucené srovnávat se s novými partnery svých rodičů, podpantofelník Augusta, nebo nenápadné napětí mezi manželi v podání Hanzlíka a Preissové atd atd). Herecky je seriál dobře obsazený, i hudba je dobrá, ale když nad tím tak dumám, žádná velka idylka to fakt nebyla. (22.07.2009)

Příjemný oddechový seriál, z českých ze školního prostředí jednoznačně nejlepší. Především díky tomu, že jej stačili natočit ještě za normalizace. O takových 6 nebo 7 let později už by to zřejmě bylo nekoukatelné, tak jako naprostá většina polistopadových seriálů. Kvalitní scénář Markéty Zinnerové, skvělé obsazení nejlepšími herci té doby a i ta depresivní hudba, to vše společně vytvořilo jednu českou seriálovou legendu. Když pominu osvědčenou hereckou gardu (Sovák, Galatíková, Havelková, Brabec, Obermaierová, Menšík, Augusta, Vránová a plno dalších), tak mi zde byli sympatičtí i herci tehdy mladé generace, např. Vladyka nebo Kudláčková. Vlastně je toto jediný seriál, v němž mi dokonce ani Žilková nevadí a to už je co říct. Je tu dobře propojena linie školního prostředí s osobními rodinnými starostmi žactva i učitelského sboru. S různorodým vykreslením charakterů se Zinnerová nemazlila, jsou tu postavy kladné, záporné i takové, u nichž to jednoznačně určit nelze, neboť se v průběhu děje a nastalých situací postupně vyvíjí a mění. Ze 3 * zvyšuji na 4. 75% (10.01.2018)

V předlistopadové produkci se nepochybně nejedná o špičkové dílo. Zdůrazňuji, že v předlistopadové, protože v polistopadu by tento seriál nepochybně patřil do absolutní špičky české původní televizní tvorby. Jako ve všem, i tady se jedná o otázku výchozích zorných úhlů. Vnějškový pohled nalezne to, co chce vidět a co je v seriálu opravdu obsaženo: tendenci k harmonizaci konfliktů, aparátníky, stranické organizace, prorežimní aktivismus. Alternativní pohledy si spíše povšimnou jisté neprovázanosti realizace námětu, dílčích scénářových nedořeků a určitého nesouladu mezi již konstatovanou - nikoliv zcela jednoznačnou a jednosměrnou - prorežimní tendencí a vnitřním životem postav v podobě volně asociovaného řetězce psychologických scén mezních životních situací všech okruhů postav, jež seriál vytváří (učitelé, žáci osmé třídy, rodiče osmáků a jejich specifické problémy). Základ tohoto pohledu umožňuje naopak zvýraznění kladů POVINNÝCH: galerie celistvých, během seriálu se vyvíjejících, psychologicky věrohodných postav, trs skvělých hereckých výkonů nejen ošlehaných protagonistů (Sovák, Havelková, Medřická, Kolářová, Menšík, Vinklář, Hanzlík, Preissová, Augusta, Bartoška, Šulcová, Brejchová), ale i těch mladých a nejmladších (Kudláčková, Vladyka, Žilková, Fischerová, Janěková); přesvědčivé a mistrně zvádnuté kresby prostředí (rodičovské schůzky, základní organizace KSČ, soudní scény, melouchářství) i jasných známek rozkladu režimu (Karfíkova troufalost před výborem základní organizace KSČ, izolovanost frázovitého okresního poskoka ve výborném Větrovcově podání, přefeminizovanost školství, nedostatkové zásobování, rozpad rodiny ad.). To, s čím polistopadové seriály svádějí neúspěšný boj - věrohodnost zachycení atmosféry normalizačního komunismu, "gulášovost" doby - , je tu podáváno se spontánní samozřejmostí natolik silnou, že i pohádkové rysy většiny postav POVINNÝCH působí reálně a přesvědčivě. Ve školské řadě původní české filmové a televizní hrané tvorby patří tento převážně v Liberci a okolí natáčený seriál pod taktovkou dnes již zvěčnělého režiséra Ludvíka Ráži k těm nejpodařenějším a opravdu nezapomenutelným. (23.09.2007)