Dlouhé loučení

Přál jsem si víc konvenční, než tak ležérní styl vyprávění, ale něco mi říká, že napodruhé zvýším hodnocení. Ten film je osobitý, líbil se mi jeho humor, ironie a fuck-the-police nálada, především pak hlavní postava (detektivní týpek z 1953 v ’73 realitě) a ožralý vyhořelý literát v podání Haydena. První polovinu jsem v tom tápal, pak fajnovka. (05.12.2021)

Ani by mi tolik nevadilo, že je příběh, původně se odehrávající nedlouho po 2. světové válce, přenesen ve filmu do sedmdesátých let. Nejvíce zarážející na tomto snímku byl pro mě fakt, proč že se vůbec nazývá The Long Goodbye. Až na jména hlavních hrdinů totiž neexistuje takřka žádné další pojítko s geniální románovou předlohou.Vše podstatné bylo vypuštěno, něco málo významného zachováno a spoustu zcela zbytečného přidáno. A kdyby jen zbytečného - tolik nesmyslných a nelogických kiksů je k vidění opravdu jen ve velmi málo detektivkách. Pravda, Chandler to ve svých románech často poněkud přeháněl s popisem psychologické motivace jednání postav. Nicméně tomuto problému se tvůrci vyhnuli velmi originálně - postavy ve filmu snad i nějakou motivaci, nějaké ty důvody, proč se zachovaly tak, jak se zachovaly, mají, potíž je ale v tom, že divák se jich jaksi nemá šanci dobrat. Potěšitelná je sice skutečnost, že Phil Marlowe pálí jednu retku za druhou, horší ovšem je, že se z drsňáckého soukromého očka, které jde s buldočí zarputilostí za svým cílem a přitom ještě stačí plivat jednu cynickou hlášku za druhou, stal jakýsi zmateně sem a tam pobíhající a jezdící kašpárek, jehož největší starostí je nakrmení kočky. Tohle bylo velké zklamání. (21.12.2007)

Altman ve své podvratné adaptaci klasického noiru Raymonda Chandlera přesazuje dějiště ze (zdánlivě) vizuálně i hodnotově černobílých 40. let do raných sedmdesátek s jejich křiklavostí, mnohoznačností, paranoiou a sebestředností. Z ikonického soukromého očka Philipa Marlowa se tak stává anachronismus proplouvající prostředím, do kterého vědomě nezapadá. Na Atmanově "Dlouhém loučení" bývá vyzdvihováno, že vyobrazuje dobové Los Angeles. Jenže se navzdory mnohým postavám z různorodých kruhů nejedná o ekvivalent režisérových vrcholných fresek typu "Nashville" ani o okatě absurdní sebereflexivní frašku jako "Brewster McCloud". Tady je vše podřízeno nabourávání konvencí a odhalování nepatřičnosti filmové "reality" hollywoodských produkcí. Marlowe tedy není pouze zástupcem přežitých hodnot, ale navíc i relativně pasivní a nevědoucí figurkou ve hrách a zájmech okolních postav. Ještě než zazní závěrečná zesměšňující odrhovačka "Hooray for Hollywood", která definitivně podtrhne židli jakékoli noirové zasmušilosti, prošpikovává Altman vyprávění řadou dalších zcizujících elementů - počínaje imitátorským vrátným přes všemožné další nepatřičně se chovající žánrové postavičky až po titulní song, který se do filmu vkrádá v různorodých aranžích a za roztodivných diegetických okolností. Nekonvenční uchopení se projevuje také v bravurně originální kameře, která zásadně zůstává v pohybu a spolu s inscenací a improvizací jednotlivých scén na sebe často strhává pozornost. To vytváří nejen nápadité a neotřele řešené záběry, ale také definitivně bourá základní pravidlo klasického Hollywoodu, že film nemá na sebe upozorňovat a nesmí diváky vytrhávat z vlastní budované iluze. Altman coby solitér a paličatě osobitý tvůrce se tu s velkolepou poťouchlostí ostentativně rozloučil s konvencemi studiových produkcí, a to navíc na prostoru studiové celovečerní zakázky. Když na tuto hru divák přistoupí, skýtá "Dlouhé loučení" spoustu nenápadně groteskně vychýlené a v jádru ryze anti-divácké metažánrové zábavy. (12.02.2023)

"Jsem pyšný, že mě sleduješ zrovna ty." Phil Marlowe mi byl vždycky sympatický svým sarkasmem i se svou nikdy nezhasínající cigaretou. I tentokrát se spolehlivě odpotácel případem, občas schytal nějakou tu ránu, chvílemi byl naháněn nebo vyslýchán a jedinou jistotu mu přinášely nahé jogínky na protějším balkóně. Na můj vkus se to přece jenom trošku táhlo a občas jsem nechápal proč se gangsteři svlékají nebo proč místo Marlowea dostala flaškou do hlavy blbounká Jo Ann, ale hlavně že se nakonec to přátelství až za hrob vyřešilo. (18.01.2017)

"I even lost my cat." Elliott Gould je přesně ten typ odrbaného šupáka se smyslem pro humor, jakého si představím při četbě kterékoli Chandlerovy detektivky. Dlouhé loučení (překládané taktéž jako Loučení s Lennoxem) se své románové předlohy drží jenom velmi volně, jelikož Altman a spol. řadu věcí pozměnili. A dobře udělali. Příběh je odsunutý na vedlejší kolej, zde totiž hlavní roli hrají skvěle vystavěné dialogy doplňované zajímavými kamerovými hrátkami (časté prolínaní obrazu, většinou s vodní hladinou). Všichni herci si své role vyloženě užívají, takže se dočkáme psychopatického gaunera Marka Rydella - jakýsi mix Al Pacina a Joea Pesciho - nebo Sterlinga Haydena, jenž prozměnu vypadá jako dvoumetrový George Bernard Shaw. Přihoďte k tomu typicky zamlžený obraz Vilmose Zsigmonda, zvláštní melancholickou atmosféru podmračené Kalifornie či nekompromisní závěr, a dostanete další mimořádný a do sebe zahleděný film Roberta Altmana, kterému zažínám pomalu přicházet na chuť. (07.09.2011)