Vanilkové nebo

Sny, štěstí, podvědomí, láska a díl Back to reality z Red Dwarf.. Croweův romantický mind fuck mi hodně svou strukturou rozštěpu osobnosti a sněním plnícím nenaplněné touhy připomenul Lost Highway, ale jsou tu dva podstatné rozdíly. Za a) na konci Vanilkového nebe je vše vysvětleno a za b) ač se v Lynchově filmu na bod a) vůbec nedostane, fungují jeho obrázky sami o sobě o dost silněji. Slovní spojení "americký remake" je tu pro některé stejným dráždidlem jako slovo "Macbeth" pro britské divadelní herce, ale velmi dobrý výběr hudby k daným scénám (lahůdkové Solsbury Hill od P.Gabriela) a těžko popsatelný zasněný feeling dělají z Vanilla Sky alespoň pro mě nadprůměrnou záležitost. Až tak, že jsem dokonce skousl i minimálně přehrávajícího Tomíka v masce Jasona Vorheese bez větracích otvorů a to se mi u něj podařilo už jen v Eyes Wide Shut. Že by to bylo tou škraboškou..? (19.01.2010)

Hezky udělané. Skvěle zahrané.Velmi komplikované, ale pro někoho to bude až moc....Pořádně jsem to pobral až po druhém shlédnutí. Spíše jsem tedy kapku dával pozor na detaily. Myšlenka je zajímavá a myslím si, že něco takového by se časem mohlo udělat, jen nevím kam dali tolik těl, protože nebude moc lidí kterým tento svét bude vyhovovat. Cameron Crowe skvěle zvládnul režii tohoto trochu náročněšího snímku. (17.06.2004)

Vanilkové Nebe je film plný překvapení. Na někoho toho bude až příliš. Já to vidím asi následovně - okamžiky, kde si říkáte, že tohle pan scénárista už přestřelil, přebijí skvělé herecké výkony. Ty tady totiž přebijí naprosto všechno, možná až na hudbu. Všechny hlavní role byly zvárněny naprosto brilantně, jiskření mezi krásnou Penélope a (možná výborným hercem, ale v civilu nebezpečným magorem) Cruisem je úžasné, jako by se skutečně právě setkali dva lidé a přeskočila jiskra. A okolo téhle krásy se roztáčí rej nevídané pestrosti a síly. Bravo, tlesk, tlesk. (17.09.2006)

Mám rád filmy, u kterých musí člověk přemýšlet a je fakt, že u Vanilkového nebe jsem přibližně od druhé třetiny žhavil dráty jak se dalo, abych konečně přišel na to, o co to tu vlastně zatraceně jde. Nicméně všeho moc škodí a Crowe nakládá na diváka tolik různých možných interpretací a čtení, až se z chutně vypadajícího mixu postupně stává guláš, ve kterém člověk vedle hovězího a kynutých knedlíků vidí plavat tu lžičku pudinku a támhle jablečné pyré. V jednotlivostech působivé (ať co se týče některých sekvencí – ta na diskotéce s Cruisovou dvojí tváří nemá chybu – až po vizuální zpracování, herce a dokonalý soundtrack), celkově však rozporuplné. Následuje výčet možných interpretací, od těch nejvíce relevantních (první navrhují sami filmaři), až po ty více fantaskní – 1) Cruise skoro zemřel a byl kryogenicky ošetřen po nehodě, kterou spáchala jeho šílená ex-přítelkyně, 2) Cruise zemřel a je v jakémsi limbu, čekající na vpuštění do posmrtného života (skutečně divné věci se totiž začnou dít až po dost ošklivé nehodě – tomu by odpovídal i důraz na odpovědnost a morální rozhodnutí, které se ve snímku stále cyklicky vracejí), 3) Cruisovi se něco zdá a to od začátku do konce (když se dobře díváte, uvědomíte si, že všechny postavy dříve nebo později říkají stejné repliky, dokonce si mezi s sebou prohazují oblečení a berou tím na sebe podobu jiných postav – vysvětlení je jednoduché – vše je jen Cruisovo podvědomí – on je jediným aktérem v různých podobách vlastního světa a nikdo jiný než on tam vlastně není), 4) Cruise je účastníkem reality-show budoucnosti, virtuální reality, která ho zbavila identity (viz. jeden z posledních pohledů do kamery a replika inženýra o tom, že „vaši pozorovatelé čekají, jak se rozhodnete“), 5) Cruise je ve skutečnosti znamínkem na poprsí Penélope Cruz, etc. (01.10.2017)

Není to špatný film, na běžnou hollywoodskou produkci přinejmenším zajímavý, ale v porovnání s původním španělským Abre los ojos toho nabízí mnohem méně. Příběh mi připadal jednoznačnější, jasnější a méně podněcující myšlení. Možná právě proto, že jsem věděl, co mě čeká. Mnohé scény, nejenom ty s Penélope, připomínají doslovné citace Otevři oči, ale režii se mi zdála těžkopádnější. Croweovi chybí Amenábarova lehkost. Když doslovně nekopíruje, zahrnuje nás tunami vysvětlujících dialogů. Vše dosáhne obludných proporcí ve finální několikaminutové (!) jízdě výtahem (kdyby třeba jezdili nahoru a dolů, ale oni jedou pořád nahoru). Celkové pojetí filmu a postav se však liší. Vanilkové nebe má na mnoha místech blízko ke komedii. Tom snení takový hajzl jako Cézar, jehož hajzlovství bylo podle mě pro film klíčové. Sofie Penélope Cruz tady je spíše roztomilým diblíkem se španělským přízvukem, nikoliv plnohodnotnou tragickou postavou (dokonce se neživí jako mim(ka), nýbrž jako „obyčejná“ tanečnice). Kámoš hlavního hrdiny byl redukován na přihrávače vtípků. Postavy prostě postrádají svou výjimečnost, jsou příliš hollywoodské, příliš průhledné. Největším kladem Vanilkového nebe je parádní soundtrack (REM, Bob Dylan, Chemical Brothers…), ale stejně zamrzí, když je největším kladem tak slibného námětu soundtrack. Jak bych to vnímal, kdybych filmy viděl v opačném pořadí, nedokážu posoudit. 65% Zajímavé komentáře: zputnik, Rex Mundi, Anglie, PALINO, LuckyStar (05.03.2008)