Čas opilých koní

Až si budete říkat, že jste rodič na nic a vaše děti jsou na tom skoro vlastně špatně, pošlete je alespoň na týden do vesnice v blízkosti irácké hranice. Kdyby nic jiného, půjdou tam teple oblečeny, určitě jim dáte s sebou sešit do školy, nebudete řešit, jestli ten starší musí vydělávat a proto do ní nejít a to nemluvím o tom, že jako bonus nebudou mít těžce postiženého brášku, na jehož operaci nebudete mít peníze a i pokud je seženete, je jeho život otázka času.Ale dáte mu všechnu lásku, které je dětské srdce schopno, i když musí přijmout odpovědnost s starosti dospělých. Dívala jsem se na film s náladou na bodu mrazu. Dokoukala neschopná slova a s depkou. Pusťte si ho. (09.12.2012)

Snímek původem kurdského režiséra Bahmana Ghobadiho by svým námětem lehce mohl spadat mezi takzvané festivalové exploatace, které sociálně drásává témata vytěžují s cílem (finančně) uspět na prestižních západních přehlídkách. To se nakonec podařilo i Času opilých koní, v Cannes např. film získal Zlatou kameru. Trápení íránsko-kurdských dětí, které se v nehostinném pohraničním prostředí starají o svého těžce postiženého bratra, by mohlo být snadným východiskem pro citově manipulativní drama. Ghobadi si ale zvládá udržovat odstup, který se k dokumentaristickým konvencím blíží nejen vzdáleným rámováním a rezignací na klasické vyprávění, ale také autentickou prací s neherci. Právě v nezúčastněných momentech (úvod s vojenskou kontrolou, náročné putování horami) snímek exceluje, ale jakmile během klasicky odříkávaných-nacvičovaných dialogů přejde k polodetailům, svou realistickou auru trochu ztrácí. (20.01.2014)

Čas opilých koní představuje typický festivalový snímek a přesně ten druh íránské produkce, ze kterého jsou filmoví kritici a okruh festivalového publika paf a hovoří o íránské kinematografii jenom v superlativech. Přitom tahle kategorie snímků tvoří jenom zlomek íránské produkce, která se orientuje na průměrná a vkusu nevzdělaného publika uzpůsobená melodramata. Je to v podstatě dokument o tvrdém životě horalů v pohraniční provincii vzdálené od prosperity ropných polí a kultury velkoměsta. Navíc, a to je pro úspěch na festivalech taky typické, líčí dětský svět a objevuje se tam motiv tělesného postižení, resp. zdravotního handicapu, jednoho z hrdinů příběhu. Pro režiséra je typické využívání neherců, někomu to může vyhovovat, já bohužel do této kategorie nepatřím. Jako obraz sociálních poměrů v dané oblasti je to pochopitelně silné, ale jako hraný film, kde bych ocenil i kvalitní scénář a herecké výkony, je to nedostačující. Takže nakonec se přikláním ke třem hvězdičkách a 60 % celkovéo dojmu. (06.09.2011)

Ťažké časy. Tak veľmi, že aj zvieratám dávajú piť alkohol, aby zvládli svoju prácu, studené nemilosrdné podmienky a boli povoľné. Čo potom ľudia? A čo deti? Celý čas som myslela na tie svoje. Malý chlapec sa stane živiteľom rodiny a dievča nahrádza matku svojmu staršiemu postihnutému bratovi a mladším súrodencom .. a tie deti to berú tak ako to prichádza, žiadne sťažovanie. Ťažké je sa na to len pozerať, a nie žiť. Pre mňa tiež lepšie ako Želvy nemohou létat. (Filmová výzva 2016 - emma53) (11.02.2016)

Nemal by som žiaden problém skopírovať môj komentár k filmu Korytnačky môžu lietať, pretože režisér i problém je ten istý. Jednoduchý príbeh, takmer dokumentárne spracovanie, autentickí neherci. U citlivejších divákom vyvolá množstvo emócií, niekedy vyúsťujúcich do uspokojenia sa s domácim bordelom (keď inde je to oveľa horšie). Pripomenul som si Werichove slová, že život, o ktorom sa dobre číta, sa blbo žije a naopak. Vo mne film nijaké osobitné emócie nevyvolal, pretože netrpím potrebou zachraňovať celé ľudstvo a napr. v Rakúšanoch takisto nevyvolávalo žiadne emócie, keď sme pred Vianocami za socializmu stáli dve hodiny v mraze na kilo pomarančov alebo jonatánok (aj keď prirovnanie je scestné). Ale ČSFD je filmová a nie politická, či humanitárna databáza, a film podľa mňa nemá na viac, ako na tri hviezdičky. (23.08.2011)