Tak daleko, tak blízko!

Hodnotím v kontextu s geniálním Nebem nad Berlínem - proto ne úplně absolutní hodnocení. Kdybych však Nebe neviděl, byl bych zřejmě unešen dokonale. Film překypující zvláštní atmosférou a nabízející podivuhodné zamyšlení nad dobrem, přítomností a silnou, trpělivou a neopominutelnou "rukou minulosti". Podmanivý snímek - Nebe je ale bohužel jen jedno. (06.09.2005)

Nebe nad Berlínem (1987) mě vyloženě uchvátilo, i přestože jsem mu udělil „jen“ 4 hvězdičky (to z důvodu, že mě neoslovila dlouhá část z undergroundového koncertu)... Na rozdíl od jiných diváků nemám vůbec problém s tím, že si Wim Wenders po 6ti letech (dle mého názoru pořád na vrcholu sil) natočil pokračování – naopak často mě i těší u oblíbených režisérů, když u dalších filmů mohu jakoby vstupovat do již známého autorského světa a být svědkem důstojného navazování... Po roce a půl si sice už nepamatuji detaily a celou myšlenkovou šíři Nebe nad Berlínem, ale z toho, co jsem si odnesl, si vybavím zejména kontrast svobodného života nadpozemských rozměrů s realitou plnou zábran, umocněný největší zábranou v podobě železné opony v středě Berlína. S jejím pádem a přesunem do nové reality se jakoby částečně vytratila i poetičnost starých časů, s 90. léty nastupuje soukromý obchod s výdobytky pro východní půlku národa do té doby neznámými (a taky doslova s nahotou i násilím na prodej) a Wenders se ve svých myšlenkách tu snad ještě více ponořuje i do hlubin lidských duší, vzájemně se odcizujících v nové společnosti, i s případnou obavou ohledně poznání... **** Tak daleko, tak blízko je velkou mozaikou různých příhod, výjevů, hudebního i vizuálního umění a myšlenek provázených postavou dalšího „anděla zhůry“ vtaženého do reálného života. I přes pár zdánlivě depresivních motivů na mě film vanul nesmírně podmanivým kouzlem a během těch dvou a půl hodin mi ubíhal svižně... ponořil mě do podnětných myšlenek, jindy zaujal drobnými příhody či jen vtáhl do poetické atmosféry a někdy i nečekaně pobavil. Opět se objevují artistické výstupy na hrazdě, které provázely i původní film, tentokrát však obvykle v nových rozměrech zasazené mimo cirkus, a opět nechybí ani s věkem snad stále sympatičtější Peter Falk jako speciální host v roli sebe sama. Ve vedlejších rolích mě také potěšila přítomnost dvou německých hereckých legend dvou generací, Heinze Rühmanna a Bruno Ganze. Celkově nesmírně zajímavý zážitek, jako ostatně skoro vždycky u Wenderse a pro mě tedy přibližně stejně skvělé jako Nebe nad Berlínem. [85%] (27.12.2022)

100 % - S Nebem nad Berlínem jeden z nejúžasnějších dvojfilmů, co jsem kdy viděl. Ve srovnání s Nebem je více dějový, a tudíž ho "stráví" širší divácká populace. I tak je ale na jeho vychutnání potřeba takové zvláštní vnitřní rozpoložení. A Otto Sander je prostě vynikající! A Nastassja Kinski? Asi nejéteričtější bytost filmového plátna, co znám... (31.12.2006)

Silně trapná zkušenost z neumělého pokusu zkombinovat sebevykradačství s novým úhlem pohledu: jako by si někdo řekl, že to půjde i bez poselství, jen se sérií černobílých záběrů na anděly naslouchající lidským myšlenkám. První třetina vykrádá Nebe nad Berlínem až hanba (jen Cavea zastoupil Lou Reed), druhá jeho poselství o záviděníhodné kráse života zcela neguje a třetí je jako podprůměrný díl Falkova Columba. Nemám ráda, když film postrádá výraz a vyjádření, ošívám se, když staré postavy v novém žánru zaujímají pozice, jež jim nejsou vůbec vlastní, a úplně nesnáším, když má Dafoe spoustu vážně míněných keců jako vystřižených z jiné dimenze. Kdo by to byl řekl, že i intelektuální umělecké filmy můžou mít zcela přízemní a zmršené sequely (jakkoli samozřejmě oceňuji možnost sledovat 2 a půl hodiny Ajantise v hlavní roli). (22.11.2009)

Nedívám se na filmy na pozadí nebo z perspektivy jiných filmů, vytvořených týmž nebo jiným autorem. A pokud tento autor používá (a mnoho autorů to dělá, nejen Wim Wenders), některé své zaběhnuté a osvědčené „finty“ rád se na jejich modifikované formy znovu podívám. Amarcord_1 píše v čsfd: „Na rozdíl od Nebe nad Berlínem je tento film dějově mnohem epičtější, a něco z té epičnosti mě místy rušilo.“ – možná je právě toto kamenem úrazu. Tato „epičnost“ se občas mění v „teatralitu“, „košatost děje“ v jeho rozmělnění. Ale tak či onak má tenhle film koule, a jen ten, kdo má koule, se může i trefit. (02.02.2014)