Recenzie (2)
Nenápadně experimentální, nápadně redukcionistický, najmě v užití poměrně jedinečně uchopených časových elips kontinuálně skrytých v ostrém, zdánlivě konvenčním střihu: montáž tak pod svojí zdánlivou tradiční slupkou ukrývá zradu více, než vrtkavé charaktery postav. Na druhou stranu, nic více než tajemství své časové kontrakce divákovi nevydá a ten má po zhlédnutí filmu lehce frustrující pocit, že snímek mohl ukrývat větší než zde realizovaný potenciál: marně čekáme, že se z náznaků stylizovaného mikrosvěta vyklube do sebe uzavřená poetická nadrealita Jakubiskových Vtáčků, sirot a bláznů (1969), nebo že se klasická vztahová triáda rozběhne do hlubších a košatějších analogií a hyperbol, jako u dobového mistra tohoto žánru Marca Ferreriho. Na druhou stranu, Después del diluvio nabízí povedenou uměleckou kameru, kterou však na třetí stranu sráží (snad ironicky myšlený) kýčovitě sladký soundtrack, jenž tento film smáčí v tom nejhorším z 60. let inverzně k tomu, jak se kamera snaží přiblížit k tomu lepšímu... ()
Náznakový, experimentální film se dvěma muži a jednou ženou pohybujícími se v různém, většinou v zanedbaném prostoru nebo divočině. Prakticky nic nevyprávějící, jen s velmi, velmi omezenými dialogy a monology zanechává v divákovi otázky a nenaplnění, pouze neurčité dojmy. Ve své době asi víc oceňované. (max.70%) ()