Onibaba

Minimalistický snímek oplývající nádhernou širokoúhlou kamerou a hudbou, která vytváří pohanskou a mýtickou atmosféru. Některé momenty překvapí svou syrovostí a brutalitou, nebo erotičností. Každopádně silný příběh, ve kterém mimo jiné hraje velkou roli větrem se pohybující rákosí, hypnotizující každé lačné oko prahnoucí po kvalitní japonské kinematografie let šedesátých. Věřím, že u nás to v kině tenkrát mezi záplavou budovatelských filmů musel být zážitek a hotové zjevení. (27.11.2019)

Film, který dokáže vytěžit z minima maximum. Jednoduchý příběh o tchýni a snaše, která si chodí užívat s kamarádem jejího zemřelého manžela. Rychle jsem se přenesl přes tradiční japonské teatrální přehrávání a tohle psycho si náležitě vychutnal. Minimální míra dialogů i hudby hodnocení jen přidala. I plný počet bych mohl dát. (03.03.2012)

Asi nejvíce mě zaujal samotný začátek a zjištění, jakpak to se obě ženy živí v době nedostatku. Vychytralé ženy neznají slovo soucit a díky přírodním podmínkám (vysoké trávě) zabíjejí každého na potkání. Nešlo ani tak o to, jak je zabili, ale co s těly následně dělaly. Místy mi přejel i mráz po zádech, zvláště když stařena nahodila ten svůj kamenný obličej. Právě v těchto pasážích atmosféra neskutečně gradovala a to i díky přílivu mrazícího napětí. K scenérii před námi jsme nepotřebovali ani žádné dialogy. Na co slova, když činy hovoří za vše. On byl celkově film dost skoupý na slovo. Ta největší psycho podívaná však měla teprve přijít na řadu. Prostřední pasáž se pak změnila v jakési romantické drama, kdy se začnou mladé ženě zapalovat lýtka a ochotně podrží nadrženému sousedovi. Což o to Jitsuko Yoshimura je pěkná ženská, ale já se začal lehce nudit. Bylo sice zábavné sledovat lehkomyslné Hachiho chování, ale nejvíc se mi líbila postupná proměna tchýně. Tahle bába se rovněž nebála odhalit a jak sama naznačila, taky jí pěkně svrběla. Její nejdůležitější chvíle a zároveň i zlatý hřeb večera, však měli teprve přijít. Jakmile se totiž na scéně objeví ona toužebně očekávaná démonická maska, nabyde atmosféra opět na síle. Grandiózní finále je pak sladkou odměnou všem, jenž se vydrželi dívat až dokonce. Já však pevně věřím, že to nikomu nedělalo žádný větší problém. (27.04.2012)

SPOILERY. Zdravím Morien. Pozoruhodné, v důležitém bodě opoziční interpretace filmu nabízejí Artran a Vypravěč. Ta Artranova je mi "odvážná", protože jako zápecní Evropan to samozřejmě vnímám přesně naopak - primitivně dle schématu hřích - trest (pěkně lapidárně u Hičiho, pekelně u tchýně, otevřeně u snachy, ostatně viz v zajímavostech o předlohové legendě). Totiž, i ten přeskok vnímám stále v tomto smyslu. Jenže - jak cituje Morien a jak rozjímá ve svém komentáři Ketri (kterou ovšem musím upozornit: ano, nejen dají, středověk není pravěk) - to první, co ve filmu vidíme - to je obyčejná scéna z druhé strany "velkých dějin" - to jsou ty "malé dějiny", o nichž ty velké vědí, ale jen tak naokraj, bez zřetele. Tady se zřetel obrací - velké dějiny jsou jen lhostejným pozadím těch malých. Médium je totéž - válka. A ta několikrát výslovně zdůrazněná lhostejnost je vzájemná. Vojáci zabíjejí a jsou zabíjeni. Když si dám dvě a dvě dohromady, musím dát Artranovi za pravdu. To, co se ve filmnu děje, je do jisté míry jen východiskem. Jeho látkou je jáma, o jejíž hloubce viz Vyprávěč. (31.08.2016)

Při pohledu na tvorbu Kaneta Šindóa předcházející Onibabě vyznívá jeho mezinárodně nejproslulejší snímek jako radikální změna stylu. Do té doby točil zásadně filmy zasazené do současnosti a v převážné většině se zaměřoval na sociální témata, která rozváděl do humanistických příběhů. Nyní najednou přišel s vyprávěním odehrávajícím se ve feudálním Japonsku čtrnáctého století během války dvou knížectví. Další zásadní posun v kontextu Šindóovy filmografie představoval odklon od střídmého tradičního stylu k expresivní formě, ale tím hlavním, co dobové kritiky překvapilo, byl nevídaný důraz na tělesnost. Podle Šindóa se ovšem v zásadě nejednalo o nijak zásadní posun, protože sexualita je v jeho pojetí projevem touhy žít i nástrojem k přežití. V tomto hledu Onibaba navazuje na jeho předchozí snímky, jejichž hrdinové také přežívali navzdory své sociální či životní situaci. Tentokrát režisér a scenárista v jedné osobě vycházel ze starého buddhistického podobenství, které ovšem zásadně pozměnil, když motivy víry nahradil přízemní pudovostí. Vyprávění sleduje tchýni a snachu, které se v době války musejí živit tím, že číhají na zraněné samuraje či zesláblé dezertéry, které zabíjí, a následně jejich meče a brnění prodávají. Obě ženy jsou na sobě závislé a představují sehraný tým, jenže dynamika jejich vztahu je narušena s příchodem muže, který přináší zprávu, že jejich syn a manžel byl zabit. Když mladší žena začne po nově příchozím toužit, začíná tchýně pociťovat, že nad ní ztrácí moc. Vyznění snímku zásadní mírou dotváří jeho dějiště, kterým jsou pláně trávy susuki, která roste do výšky dvou metrů. Tato kulisa permanentně se vlnící ve větru vytváří paralelu vůči na životě lpějícím lidským bytostem a současně i přeneseně vyjadřuje přízemnost postav a jejich motivací. Kamera dění pod žhnoucím sluncem či zahalené do nočního šerosvitu snímá v sytě kontrastních záběrech, jejichž přízračnou atmosféru umocňuje hudba kombinující jazzové prvky s bubny taiko. Ať už budeme Onibabu vnímat jako obžalobu války, paralelu k modernímu konzumerismu, pojednání o tělesné podstatě lidského bytí či obraz světa zproštěného morálky a ovládaného pudovou touhou přežít, faktem zůstává, že právě tímto dnes kanonickým filmem se Šindó definitivně zařadil mezi přední autorské osobnosti japonské kinematografie. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)