Barva ráje

Íránský film je pro mě trošku španělská vesnice a také vzhledem k lehce jiné mentalitě z pohledu nás středoevropanů jsem k Barvám ráje přistupoval poněkud obezřetně. Majid Majidi je znám dvěma svými vysoce kritiky hodnocenými snímky plných dětských herců a Barva ráje je prvním z nich. Příběh je vyprávěn velmi poklidně a pomalu, ale přesto má své silné momenty a celkově tesknost daného tématu na Vás doráží již od prvních minut. Rozhodně hodně zajímavé podívání na odlišnou světovou kulturu. (02.11.2015)

Na můj vkus až příliš koncentrovaně namíchaná dávka emotivních prvků. Slepec, navíc dítě, pomáhá zvířátkům, neustále čte z přírody, hraje s si s dalšími dětmi, zapláče si, má ošklivého otce, který prozře, ale příliš pozdě, má hodnou a obětavou babičku, všude spousta květin, létající peří, slzy, smích... film se snaží na každém kroku působit tak emotivně, že jsem jej paradoxně vnímal až příliš chladně (vyjma dvou opravdu silných scén - v normální škole a zpověď u tesaře). Když k tomu přidám ještě drobet nejednoznačný závěr... nemohu osobně hodnotit lépe. Při srovnání s nejspíš jediným dalším Íránským filmem, který jsem viděl - Lakposhtha hâm parvaz mikonand/ I želvy létají (taktéž stojí na výkonech dětských představitelů a emocemi nešetří), vítězí u mě jednoznačně želvy - jistě na tom má podíl také válečné prostředí s až mrazivou aktuálností. Každopádně co mají tyto dva filmy nejvíce společného, jsou naprosto výborné výkony dětských představitelů. (22.08.2005)

Na rozdíl od skvělého předchozího režisérova snímku Children of Heaven tlačí Barva Boha (správný název! - Barva ráje je nesmysl) trošku moc na city a za každou cenu se snaží diváka dojmout. Uznávám, že při sledování "slepého chlapce běžícího po rozkvetlé louce" nezůstane mnohé oko suché, mně to ovšem spíš připomíná dokument ze života postižených než "krásný film". (02.02.2010)

Jiné hodnocení mě absolutně nenapadá, ty dvojky a trojky, co tady vidím, vůbec nechápu..? Nedávali to někdy v televizi jako náhradu za předem avizovaného Terminátora? Fakt tomu mohl dát dvě pecky někdo z lidí, kteří holdují Majidiho filmům? Ještě 11 minut před koncem to bylo jen o čisté kráse, úplně ve finále to posmutnělo, ale i ten smutek byl logickým a vhodným střípkem do mozaiky, která měla jednoho společného jmenovatele - schopnost hlubokého citu ke všemu živému - lidem, ptákům, rybám, přírodě... Nejen že se mi moc líbilo ústřední téma, nejen že to mělo fantastickou kameru, nejen že byla babička babičkou, učitel učitelem a slepý chlapec senzitivním slepým chlapcem, ale taky jsem se třeba dozvěděl, jak se na íránském venkově staví domy, jak tam probíhají námluvy, a jak nádhernou tam mají krajinu. Přiznám se, že jsem to absolutně netušil... Budu- li mít někdy tu možnost, rozhodně se tam chci vydat. Jako člověk sledující povětšinou mainstreamová média jsem tuto zemi dodnes vnímal jako pouštní krajinu ovládanou fanatickými duchovními, jako součást osy zla (že pane Bushi). Díky Majidimu vidím, že nějací Chomejníové mohou lidi z íránského venkova vnímat podobně jako já - jako nějaké sci-fi postavičky v podivných hábitech, se starostmi a proklamacemi, kterým je pro normálního smrtelníka těžké porozumět. (11.01.2014)

Iránská filmografie je koukám docela pojem. Barva ráje je totiž pořádně silná. Chvíli dokonce trvá ji pořádně pobrat. Pokud se k ní odhodláte, odměnou vám bude čistý film, kterých se v dnešní rychlé době už moc netočí. Vzhledem k ostatním iránským filmům, kterých jsem schodou okolností za poslední roky pár viděl, by se asi dalo i říct, díky za ně. (13.10.2014)