Barva ráje

Mé druhé setkání nejen s Íránským filmem, ale také s režisérem Majidem Majidi. Jeho film, který jsem viděla už dříve, Božské děti, mě velmi zaujal, a proto jsem se sehnala i Barvu ráje. Tento film bohužel má očekávání nesplnil, ale to jistě proto, že byla příliš vysoká. Přese všechno je to krásný, kvalitní, zajímavý a nanejvýše poutavý film, v němž jsou citlivě vykresleny osudy slepého chlapce, který to v životě rozhodně nemá jednoduché. Snad u každého člověka vyvolá nějakou citovou odezvu, protože nejde se na něj dívat s odměřeným přístupem a chladným srdcem. (11.12.2009)

Ten, kdo četl Korolenkova Slepého muzikanta, si na tomto filmečku pošmákne stejně jako na knize, ačkoliv se děj odehrává v obou případech někde jinde a jinak. Oba příběhy však spojuje jedno, a to vhled do duše od narození nevidomých, a jak se s tímto handicapem vyrovnává jejich nejbližší okolí... U Korolenka se jedná o Rusko 19. století. V Barvě ráje se vše odehrává v Íránu koncem 20. století... paralely jsou však nadčasové... a jednoho přinutí se hlouběji zamyslet nad podstatou svého vizuálního vnímání světa, které nás občas činí ke světu slepými a v horším případě i hluchými... (04.03.2011)

Majid Majidi mě opět přesvědčil. že umí. Silný a velmi smutný příběh malého a slepého Mohammada je jeden z těch, kde si člověk opravdu silně uvědomí, jak nádherné je vidět "Barvy ráje". Víte co je horší? Mít v pořádku zrak a nevidět. Velkým plusem považuji i to, že hlavní roli hrál chlapec, který takto postižen skutečně je. I to dokáže dodat na působivosti, což si zřejmě Majidi při výběru herců do filmu dobře uvědomoval. To všechno je podtrženo opravdu nádherným soundtrackem. (09.09.2012)

Filmy z Blízkého východu k nám proudí stále jen v omezeném množství, a snad proto jsem k nim tolerantní o trochu víc než k hollywoodským blockbusterům. Možná se to projevilo i u mého hodnocení tohoto íránského snímku. Nemám ráda patos a přestože je tento film patetický až přespříliš (ani Spielberg by se za něj nemusel stydět), nevadilo mi to, spíše naopak. Cítila jsem přirozenost a opravdovou touhu sdělit "něco" divákovi. (23.08.2005)

Silný príbeh, plný emócií a smútku. Je strašné, keď dieťa zavadzia svojmu rodičovi, nehľadiac na to, či je zdravé alebo choré. Len tie choré to vnímajú ešte intenzívnejšie, pretože tej lásky potrebujú viac a keď jej niet, tak je to potom len veľké trápenie... Za najsilnejšiu scénu považujem dialóg chlapca s tým slepým učiteľom tesárom. Tam bola vlastne pár vetami a veľmi emotívne zhrnutá celá podstata tohto smutného námetu. Páčilo sa mi aj prostredie iránskej vysočiny, ktoré spolu s pekným soundtrackom a slušnou réžiou, umne dotváralo chlapcov smutný osud. Slušný nadpriemer. 80/100 (05.06.2017)