Tvář toho druhého

Imaginativní výklad lidské mnohotvářnosti a neuchopitelnosti výmluvně rozebírá duši běžného člověka, ztrativšího se mezi svými dvojníky, nešťastnou náhodou (ale svojí vlastní chybou!, jak zdůrazňuje) se proměnivšího v živoucí připomínku pomíjivosti a vzbuzujícího již svou přítomností neklid a strach. Po nabytí nové tváře (masky) začnou promlouvat dosud mlčící ústa někde v něm ukrytá, spící či čekající. Nakonec se domnělá přímka jeho života mnohonásobně pokřiví a bezpočet tváří zmaří tu jedinou, s níž by mohl žít. (17.05.2012)

Tanin no kao je filmovou adaptací stejnojmenného románu Kóbó Abeho (u nás pod názvem Tvář toho druhého) a ujal se jí opět Hiroši Tešigahara, který s Abem spolupracoval např. i na adaptaci jeho starší knihy Písečná žena. Předlohou je psychologický román o muži, jenž po ztrátě tváře (nikoli obrazně) nachází nové útočiště pod maskou, která je od skutečného obličeje k nerozeznání. Forma vyprávění je pro účely filmu změněna a příběh sám poněkud modifikován, jeho vyznění ovšem zůstalo zachováno a otázky lidské identity, orientace ve společnosti a morálky, která se za maskou ztrácí stejně jako původní tvář, v něm působí s nezměněnou silou a mrazí z nich v zádech. Tešigahara opět parádně pracuje s obrazem, hrané části prokládá fotografiemi a úryvky z filmu, který hlavní hrdina viděl před pár dny v kině, nabízí nesčetně symbolů či si působivě "hraje" s prolínáním předmětů – vrcholem jsou scény v ordinaci –, závěr filmu je pak opravdu hororový. Málokdy se stane, aby byla dokonalá kniha adaptována jinak než otrockým přepsáním, a přesto byl výsledek taktéž dokonalý. Toto je ten výjimečný případ. (02.02.2007)

Obě knihy Kóbó Abeho, které jsem četl, mě hluboce zasáhly. Z jejich filmových adaptací tahle trošičku méně. Chybí jí ona hluboká filosofičnost nad vizuální identitou člověka ve vztahu k jeho tváři. Náznaky zde jsou, je i pochopitelné, že jich film nestráví tolik, jako kniha, kde se do nich dá ponořit. Oceňuji zachování nesympatičnosti hlavního hrdiny. Považuji to za nejhlavnější atribut celého příběhu, z něhož mnohé vychází. Tanin no kao není špatný film, jsou tu skvělé scény (doktorova "ordinace" je úžasná), krásné Japonky, zajímavé hry s obrazem. Jen se mu prostě převedení Abeho knižní předlohy nepovedlo tak trefně a dobře jako v případě Písečné ženy. (16.12.2016)

Musim rict, ze tento film, natoceny podle literarni predlohy, je jeden z tech nemnoha kdy mne prave film zaujal vice nez puvodni kniha. Tim nechci nijak snizovat Abeho az genialni originaltu, ale Teshigaharuv film se skvelim Nakadaiem je pro me preci jen kompaktnejsi podivana. Film , jako kniha, obe skvele reflektuji otazku osobnosti cloveka. (21.04.2010)

Proč, proč jens Tešigaharo nevyužil více hudby... Jak zamrzí, že ji nebylo využito více, některým scénám ticho nesvědčí, leč vynahrazuje to geniální, obzvláště scény v doktorově ordinaci/pracovně jsou pro oko jednoduše dechberoucí. Pochválit je třeba i herce hlavní role, který dokázal hrát výborně i tehdy, měl li k dispozici jen svůj hlas. Škoda, že postava doktora měla někdy až moc jednotvárné dialogy (jestli uslyším ještě jednou větu ve smyslu "je to maska, nebo ty??", tak dostanu psotník), stejně tak byla trošku zbytečná dějová linka (i když pro ni nevidím místo a důležitost, netvrdím, že by byla špatná!). Mnoho by se toho dalo ještě napsat, ale místo toho jdu raděj shánět knižní předlohu (26.03.2013)