Vzpomínky jako kapky deště

Ztvárnění dětského světa by si zasloužilo zcela jednoznačných 5* : většinou krásně zobrazené radosti, ale také trápení (však si vzpomeňte: to co by vám dnes přišlo jako bezvýznamná záležitost se v dětských očích proměňuje v problémy velmi frustrující a často neřešitelné...) jsou na filmu to nejlepší. Výlety do nevinného dětství formou flashbacků komentovaných "současnou Taeko" nenudí a pobaví. Jaké zklamání však přijde cca v druhé půli, která sice není špatná, ale s tou první se vůbec nemůže měřit. Farmaření je těžká práce, která v sobě obsahuje romantiku, krásu přírody i přirozeně obnažené lidské city - jenže v Takahatově podání se zároveň jedná o velice nudnou záležitost. Ne, nevadí mi, že film směřuje odnikud nikam - koneckonců žádnou pointu jsem ani neočekával a tudíž nebyl zklamán. Kdyby však Takahata chtěl zůstat v naivním krásném světě dětství, jaká by to byla nádhera... Takhle...no, ideální to není .-) (mimochodem to co tady vlastně píši už za mě napsala velmi trefně Fabienne ) (14.04.2009)

Češi jsou obeznámeni s filmy o dětech (Nechci říct pro děti, jelikož tohle asi děti bavit nebude). Stejně tak všichni známe filmy pojednávající o životě v totalitním režimu, kde byly často ukázány pronikající trendy ze západních zemí. Omohide poro poro je podobným nahlédnutím do Japonska minulého století. Nostalgicky seznamuje s tehdejšími trendy, globalizací, rozdíly venkova a velkoměsta a hlavně s morálními zásadami a výchovou či celkovou mentalitou lidí. A to rovnou ve dvou rovinách. Jednou z 60. let, kdy do Japonska pronikají třeba Beatles či západní móda a pro mladé slečny je to vším. Zde musím nejvíce ocenit, jak realně přibližuje problémy dětí, bez zveličených a dramatických zbytečností. Naprosto mě dostala scéna, kde rodina poprvé chutná ananas. Všichni zasednou slavnostně ke stolu s kouskem na talíři, po prvním soustu nahodí znechucené xichty a otec si okamžitě zapálí cigaretu. „Myslím, že nejlepší ovoce je banán.“ Druhá linka je již z 90. let, kdy se Taeko nevyhnutelně blíží třicítce a přesto je v životě ztracená a bez cíle. A o tom tenhle film je. O nostalgii, hledání smyslu života a opravdovém štěstí. Hrdinka jednou použije větu „Stávala jsem se příjemně unavenou“, to je možná to, co všichni (nebo alespoň já?) hledáme. (15.01.2018)

Mám rád filmy, kde se na první pohled nic vyjímečného neděje, ale hlavní postava přesto v ději projde určitým vývojem, který ji donutí změnit svůj pohled na život. Škoda, že po příjezdu na venkov se z toho stane reklama na úžasný venkovský život a ekologický farmaření a z filmu se stane docela nuda. (09.05.2007)

Ďalší z radu animákov, ktorých príbeh by pokojne mohol byť spracovaný v hranom filme, s minimálnymi zmenami v scenári. Čím vyvstáva otázka, komu je takýto animák určený. Pre deti to bude asi nuda, dospelí zasa po animákoch veľmi nesiahajú. Napriek niektorým prekážkam ako množstvo textu a dialógov a tým pádom nepohodlie pre ľudí odkázaných na titulky, statická dejová linka, veľa odkazov na konkrétnu japonskú kultúru, sa nejedná o nudný animák. Aj keď množstvo retrospektív nie je práve najatraktívnejším prvkom. Na druhej strane, cenil som si hlavne detailnú animáciu, a to aj v záberoch, ktoré neboli stredobodom pozornosti, napr. pri práci na kvetovom poli, kde bol každý jeden kvet do detailu prepracovaný, každá pre príbeh nepodstatná postava mala svojský výraz a pod. Podobnú detailnosť možno nájsť i v čriepkoch z bežného života či v chovaní jednotlivých postáv. V iných smeroch (napr. patetizovanie vidieka a ekopoľnohospodárstva) je však jednorozmerný. (12.10.2017)

Only Yesterday by mohlo nudit za vlast. Je obdivuhodné, že se někomu podařilo natočit něco takového - během dvou hodin se tam neobjeví jediná věc, která by člověka vytrhla z letargie. I na tu tradičně nehezkou animaci si člověk časem zvykne. I přes to, že postavy jsou tentokrát mimořádně hnusné, zvláště hlavní hrdinka v dospělosti. Jediné, co by se zde dalo označit za alespoň trochu positivní, je hudba. (15.01.2007)