Bdelý život

Moc hezká animace, přesto si myslím, že každý divák tančící domy s chodníky nemusí dát... A co náplň? Až na několik málo podnětů k zamyšlení mám nepříjemný pocit, že se Linklater příliš zahleděl do filosofických úvah, svých filmů, herců, kteří v nich hrají i sám do sebe a netuším, komu tím chce prospět. (29.07.2010)

Spoilery! Parádní Linklaterovo podělení se s diváky o vědění, které se mu podařilo v průběhu života nastřádat. Děkuji mu za to. Mnohé dialogy, respektive povětšinou spíše monology, neboť hlavní postava pouze proplouvá vlastním snem a tiše naslouchá, jsou naprosto vynikající. Obávám se, že jedno zhlédnutí je na vstřebání kompletního obsahu dost málo. Nicméně, to co jsem vstřebat zvládl je v mých očích rozhodně dostačující na maximální hodnocení. Snímku se podařilo prohloubit mi a rozšířit mi některé své názory. Lidé, kteří se o danou oblast vůbec nezajímají - tedy nezajímají se o samotný život, neboť toto je filosofický snímek o životě, mohou mít při sledování značný problém. Toto je snímek, který svým obsahem značně přesahuje rámec filmu. Dívat se na snímek v noci, kdy už se mysl oddává polospánku, jaksi ztrácí význam a je zde zbytečně przněno hodnocení. Dokonce i já, prudce inteligentní člověk, jsem musel dávat brutální pozor, aby mi něco neušlo. Co si budeme povídat. Většina zdejších uživatelů jsou retardi, a pokud se na tento film dívali v noci, tak si z něj pamatují možná tak animaci. Animace byla skutečně vynikající. Atomosféru snu se podařilo vystihnout perfektně, ale moje hodnocení se odvíjí především od vynikajícího obsahu. Dále nedoporučuji koukat pod vlivem alkoholu. Animace se ráda třese, což by mohlo mít za následek vyprázdnění žaludku stejnou cestou, kterou se předtím naplnil. Konec snímku si člověk může zřejmě vyložit dle libosti. Já ho pochopil tak, že hlavního hegešáka v úvodu snímku sejmulo auto a vše, co se poté odehrálo byl posmrtný sen, neboť je prokázáno, že po smrti člověku funguje 6 až 12 minut mozek. Zřejmě každý z nás už minimálně jednou zažil situaci, kdy se v noci vzbudil, podíval se na hodiny, zase usnul, zdál se mu brutálně dlouhý sen, probudil se, podíval se znovu na hodiny a uvědomil si, že uběhla třeba jen minuta. Za 12 minut se vám může před očima opravdu odehrát celý život. Jinak nejvřeleji doporučuji nechat si zdát lucidní sen. Je to super pocit, být architektem vlastního snu. Jednu určitou dobu jsem prakticky nemíval ani jiné sny. Pravděpodobně si snímek ještě minimálně jednou v budoucnu zopakuji. Viděno v rámci Filmové výzvy 2017. Film mi vybral uživatel RedAK. (28.02.2017)

Mějme monolog Architekta z Reloaded roztažený do sta minut. Nikoliv tedy citáty velkých myslitelů vkládané mezi každodenní švitoření, jak je ve filmech běžné, ale miniaturní planetky obíhající kolem obří rudé intelektuální hvězdy. Pozor, to není katastrofický scénář, protože tím získáme prostor k rozparcelování a vytyčení světa, který není tak docela skutečný - představuje pandán ke skutečnému světu -, čemuž odpovídá i od skutečnosti odstředěná gondryovská animace – režisér Linklater postupoval metodou empirických experimentů s vlastním zrakovým ústrojím a sebepoznáním; plánovitými umělými podněty (extrémním světlem, tlakem na zavřené oko, omezením přítoku krve do hlavy, elektřinou, narkotiky, intenzivním dýchaním atd.) si navozoval vnitřní vizuální počitky, kterým neodpovídá žádná vnější skutečnost. ____ Snímek Waking Life se dost vehementně přimlouvá za to, abychom rozlišovali iluzivní obraz od simulakra (falešný obraz reality). Simulakrum v podstatě nevyvolává úplnou iluzi (letový simulátor pro výcvik pilotu nikdo nebude zaměňovat se skutečností, je však dokonale funkční imitací), pouze částečnou, nicméně dostatečnou silnou na to, aby byla funkční; simulakrum je uměle vytvořený předmět, jehož cílem je být při určitém způsobu použití považován za jiný předmět – aniž se mu musí podobat absolutně. Původní předlohu simulakra můžeme najít ve vábení ptáků, ale u lidí je předlohou, jak upozorňuje Lacan, spíše divadelní maska nebo přestrojení. Nám jako divákům, a v tom je ten zásadní rozdíl, je svět filmu simulkarem (protože „víme“), kdežto hlavnímu hrdinovi iluzí (protože „neví“). Následkem čehož dochází k ojedinělé podvojné identifikaci - jsme jak ti chytrolíni (protože „víme“) moudře hovořící s hrdinou, tak hrdinou, s nímž se do jisté míry pochopitelně ztotožňujeme. Hranice mezi hovořícím a naslouchajícím se stírá. Film je autoterapií. (21.06.2009)

Zpočátku je člověk ohromen originální animací, která dokáže měnit stylizaci i během scény či záběru + velmi povedený soundtrack (něco mezi Až na krev a Dvanácti opicemi). A to byly všechny klady, protože zbytek je pseudointelektuální honitba za chytrými dialogy. Stále si někdo zbytečně povídá o reinkarnaci, smyslu života a podobných ptákovinách. Že jedna postava je dokumentarista "křikloun" Alex Jones už snad nikoho nenechá na pochybách jaký je ve filmu bordel, protože se Linklater výjimečně neukazuje neutrální jako Švýcarko. Deset minut ano, desetinásobná stopáž NE! 30 % (05.09.2009)

Hluboká variace na barcovské téma "Život je sen", nebo intelektuální onanie? Vím já? (Nevím). Spousta postav řekla spoustu věcí. Citoval se Nietzsche a Kierkegaard a D. H. Lawrence a mnozí jiní a vypadalo to, jako kdyby pejsek s kočičkou vařili dort z evropské filosofie, psychologie, sociologie a dalších logií. Ty spousty slov jsou skoro nevydržitelné. Atmosféra snové nejistoty fungovala, též forma byla celkem originální a mezi stovkami chytráckých plků se občas objevila i nějaká ta myšlenka, ale to všechno je mi pořád jaksi málo. Ani krátká přítomnost Jaye a Céline nepomohla. (26.02.2006)