Crash

Docela jiný pohled na rasismus a strach. Emotivní, dokonalá skládanka příběhů několika etnik, složená z jejich vzájemné nevraživosti, nepochopení, vzteku a vzájemného strachu. Smutný (děsivý) obrázek o zemi, kde se každý bojí každého. „Nechovej se, jako bys mě znal.“ Jeden z nejlepších filmů, jaký jsem v poslední době viděla!!! (22.08.2005)

jak má člověk začít hodnotit film, z kterého má tak smíšené pocity.. a ví, že to co viděl, má zakořeněný v sobě?? hodně lidí dává na první dojem, na své předsudky.. a ví, že je to špatné.. ale všechno je to dobou,.. společností... většinou či menšinou?? rasismus je v každém z nás.. ale né každý ho umí ovládat.. né každý chápe, že všichni nejsou stejný.. že by jsme je neměli házet do jednoho pytle..a připomínat jim: "Vy jste se tu nenarodili! Vy jste přistěhovalci!"..ruku na srdce, někteří přistěhovalci si tu zaslouží žít víc než někteří z NÁS! tento film, Vás alespoň na chvíli dovede k takovému myšlení.. a možná i změní, i kdyby jen malinko, pohled na tuto problematiku :) (18.05.2009)

V podstatě se můžu podepsat pod komentář "Djkomy", ale musím aspoň něco napsat, protože to bylo fakt VYNIKAJÍCÍ :) Scénář, režie, casting, výkony herců, a ta muzika ! ........ Za (v dnešní době) neuvěřitelně málo peněz (6,5 mil.) úžasně natočené drama, které má potenciál stát se dílem, které bude při debatách o filmu ostudou neznat .... Po skončení filmu jsem se pouze zmohl na konstatování, že od projekce "Million Dollar Baby" jsem tak výborný a silný film neviděl (když nepočítám Koreu :). To jsem netušil, že oba produkoval a scénář k nim napsal stejný člověk. U "Crash" si připsal i režii a musím říct, že bravurní ..... Vychází z toho moje jednoznačná nominace na "muže filmového roku 2005" - Paul Haggis. Bravo ! .......... P.S. Každý má ve filmech nějakou tu scénu na kterou nezapomene. Po "Crash" k nim určitě jedna přibude. To garantuju ! :) (19.08.2005)

Od snímku Crash jsem toho čekal hodně, ale že nakonec dostanu ještě více, to bych nikdy netušil. Příběh samotný je velice křehký, vlastně se jedná o mozaiku osudů několika postav, které to nemají v životě nijak lehké, jakou jsme mohli pozorovat například ve filmu Magnolia. Další vadou na kráse by se mohlo zdát až přílišné množství náhod, ale dle mého názoru se jedná o scénáristův úmysl, ve kterém se nám snaží ukázat, že zázraky - neviditelný plášť - (ne tedy náhody) se opravdu dějí. Co je však nejsilnější stránkou snímku? Proč je tak silně emotivní? Odpověď bych se nesnažil vypátrat mezi řádky, právě naopak, podíval bych se na něj z výšky a vybral ty nejvyšší vrcholky. Je to jeho lidskost a uvěřitelnost. Tvůrci nám ukazují nelehké příběhy lidí, se kterými se můžeme dokonce i sjednotit, příběhy o jejichž nepravděpodobnosti můžeme polemizovat. Nikdo to nemá v životě lehké, ale zároveň se nejspíš nikomu nezjeví anděl, který mu nabídne pomocnou ruku, avšak zázrak, v tomto filmu zobrazený velice věrohodně, se klidně stát může. Skvělé napsané charaktery postav však nemohou fungovat sami o sobě. Režisér ale vybral báječné herce (zde je nutné podotknout, že v tomto snímku nikdo nehraje špatně, herecké výkony jsou buďto výborné nebo velice nadprůměrné), kteří dali psaným hrdinům tu nejlepší tvář, jakou si jen mohli přát. Nakonec mohu jen zvolat: "Bravo Paule..." (26.12.2005)

Mozaikova štruktúra prepletených osudov viacerých postáv podobná napr. Magnólii, výtvarne chladne štylizovaný svet odvátrenej strany LA vyobrazením veľmi blízky Collateral. Vzájomné prepletanie dielčích segmentov síce miestami zaváňa až prílišnou vykonštruovanosťou, ale na druhej strane to je možné brať ako prostriedok, ktorým chcel režisér do jedného príbehu vsunúť viacero tém. Výsledok je na charaktery výborne vykreslená, atmosferická, prepracovaná štúdia paranoie, odcudzenia, rasovej neznášanlivosti, xenofóbie a korupcie. Situovanie do "Mesta anjelov" celú problematiku len zvýrazňuje, podobne ako očistec (padajúci sneh) relativizuje pozitívne ladenie záveru, ktorý tak filmovým jazykom krásne vytvára dramatický oblúk s úvodným monológom: "Its the sense of touch. In any real city, you walk, you know? You brush past people, people bump into you. In LA, nobody touches you. We're always behind this metal and glass. I think we miss that touch so much, that we crash into each other, just so we can feel something". (17.07.2005)