Hranice života

Čítanková exhibice filmových postupů, které vypadají zatraceně cool. Paradox je, že závěr, který vám vysvětlí, co jste to vlastně viděli, redukuje všechny významové roviny filmu na pouhé "vysvětlující pojítka". I z hlediska žánrového je konec jaksi zbytečný - Hranice života se snaží zařadit se ke skupině filmů, jejichž závěr přináší divákovi prozření a přehodnocení celého filmu (podobně jako Šestý smysl, Vesnice atd.). Divák však není koncem překvapen, protože do sebe zahleděná forma mu už od začátku říká, že něco takového na něj na konci čeká. Pokud bych měl srovnávat například s tvorbou Davida Lynche (jehož jméno je zde v komentářích hojně skloňováno) najdu mnoho podobných postupů, které však mají naprosto jiné vyznění a funkci. Hranice života je čistě racionální film, který má všechny své stylistické výstřelky odůvodněny. Lynch naopak využívá těchto postupů naprosto svévolně a bezdůvodně (například pouze na principu asociací) a dosahuje tím přesahu (transcendence). V Hranici je vše však vykalkulováno do posledního detailu, takže pokud si film několikrát pustíte, veškeré jednání a postavy si budete moct logicky odůvodnit. To u Lynche nebudete moct nikdy a proto si i myslím, že Lynch je daleko víc zábavnější a nabízí i opakovaně hutný zážitek. Neodpustím si na závěr ještě lehké přirovnání: Hranice života je jak matematický příklad - složitý a komplexní. Pokud ho však už jednou spočítáte a dojdete k výsledku, nemáte důvod proč se k němu vracet a dále se jím zabývat... (03.12.2008)

Perfektní atmosféra plná paranoie, strachu, tajemna a zmatků podpořená skvělým soundtrackem. Dávám prakticky neutrální hodnocení, protože i když mě film pohltil a nedovolil mi po celou stopáž vydechnout, čekal jsem, že mi vyvrcholení na mostě poskytne alespoň nějaké odpovědi, ale jak to tak bývá u podobných filmů, stal se pravý opak. Ústřední linii jsem pochopil po svém a možná nesprávně, vedlejší (Henryho otec) pak téměř vůbec. Vizuální stránka plná kamerových hrátek však stačí v mém hodnocení takhle vysoko, přestože závěr moje nadšení trochu zchladil. (24.04.2006)

Námet je to pekný, efektne - elegantné strihy či krásny vizuál - vycibrené, no pri podobne ladenej téme mávam občas pocit, že sa s príbehom dali robiť omnoho väčšie zázraky, aj keď poctivé úmysly režiséra o interpretáciu doteraz málo prelúskaných psychických zákonitostí, sa určite cenia. Celkom nadpriemerná záležitosť s príjemnými hereckými výkonmi trojice Watts-McGregor-Gosling. (09.08.2010)

No tedy - art neart, film, který si musím pustit 5 x za sebou abych se něčeho dobral není šálek mé kávy. Jistě, bylo to zajímavé, některé scény obzvlášť a hlavně hra s kamerou... ale spíše ta zabírající různé geometrické útvary jako okna, chodby, dveře.. jinými vychvalované prolínání obrazů např. skrze odraz v odlétajícím balónku se mi naopak nelíbilo... MekŘehoř hrál dobře, potěšila i nádherná Naomi (obzvláště v tom bílém Navy tričku USS Tarawa) ale prostě nevím... Po zajímavě se rozjíždějícím ději film jak vláček náhle vykolejí a pak už opravdu nevíte která kolej je která, nebo zda dokonce nejedete nohama vzhůru.. Zmatek, otázka na otázku. Snad to ještě jednou někdy dám, třeba budu v jiném intelektuálním rozpoložení. Každopádně pokud si chcete pustit oddechový thriller na sobotní večer, pusťte si raději třeba Počátek, pořád uděláte lépe a budete vědět na co koukáte. Tři obrazy. * * * (06.02.2015)

Jasně, Forster měl za lubem natočit neo-Lynchovinu, což se mi dařilo nějakých 90 minut, ale při tom závěru a trochu, přiznejme si, suchém rozluštění to nedopadlo nejlíp. A ten, kdo ten závěr nepochopil - tak to toho upřímně lituji, protože je dement. Hádanka na konec. Víte proč všichni tak rádi obsazují Naomi Watts? Protože umí skvěle hrát, a to bohužel jako jedna z mála. :-) (28.11.2009)