Purpurový vrch

Torova chladná vizuální exhibice, které zcela schází jakákoli příběhová inovace či moment překvapení. U libovolného začínajícího tvůrce bychom byli bezpochyby nadšeni tím působivým uspořádáním a hloubkou záběrů nebo znepokojivou obrazovou symbolikou, v případě věhlasného Guillerma mi ale připadá trestuhodné, že promarnil svůj impozantní talent na téma tak rutinní a přístupné. Rozkročení mezi historickou realitu a duchařský horor navíc nefunguje stoprocentně a v příběhu, kde hlavní zlo představují lidé a jejich hamižnost, působí ty strašidelné vsuvky lehce nepatřičně, jakkoli právě na nich del Toro znovu vehementně ukájel svou unikátní obrazotvornost. Příště si, mistře, vyberte projekt moudřeji... 65% (08.03.2016)

Zajímavý námět, dobré herecké obsazení, děsivá atmosféra Purpurového vrchu. Čekala jsem to o něco horrorovější a více "lekacích" scén, ale nestěžuju si. Ani jedna postava mi teda sice nebyla nějak zvlášť sympatická, ale jinak se mi to vlastně docela líbilo. Možná ten konec a celé vyústění příběhu by se dalo zpracovat jinak (a možná i lépe). Pro mě je to tak na pomezí 3* a 4*...tak zatím nadhodnocuju. (19.10.2015)

Vůbec se nedivím, že se Purpurový vrch tolik líbí zrovna Stephenu Kingovi. Stojí totiž na myšlence, kterou on tak často a rád propaguje (a kterou naposledy využil i podobně skvělý film Dream House), totiž že nadpřirozené bytosti jsou mnohdy až to poslední, čeho bychom se měli bát. Mnohem horší bývají prostě živí lidé z masa a kostí. Guillermo del Toro tohle romantické hororové drama natočil s velkým přehledem. Po vizuální stránce jde o něco krásného (obzvlášť ty pestré barvy jsou zrovna v tomto žánru velmi osvěžující, ale radost pohledět je i na všechny dobové kostýmy), v klidných konverzačních scénách mě zase opravdu zajímalo, co, kdo, komu a proč říká, a ve scénách drsnějších až drsných (kterých se film tedy rozhodně také nebojí, viz především umyvadlo a infarktový závěr) jsem byl napnutý jako struna. Zkrátka vše, jak má být, včetně výkonů hlavního hereckého trojlístku, z něhož zase jednou musím vyzdvihnout úžasnou Jessicu Chastain. Tak, to bychom tedy měli. A teď už toho třetího Hellboye, prosím. (15.10.2015)

5.11.2017: Za tímhle nedokonalým filmem jako by se skrýval jiný, bezchybný snímek, a všemožnými způsoby se snažil prodrat na povrch. Guillermo mu to místy ztěžuje, seč to lze, barikáduje všechny možné cestičky, ukazuje pohledné strašení a vynechává emocionální úhelné kameny. Zajímalo by mě, kolik materiálu musel nechat ve střižně, protože mi přijde, jako by byl nucen vynechat spoustu věcí, se kterými by všechno dávalo větší smysl. Navzdory všemu si mne však film nakonec získal na svou stranu, je to ovšem spíš kategorie guilty pleasure. --- A jsem si naprosto jistá, že pro ten správný dopad by Purpurový vrch potřeboval úplně novou, zcela odlišnou doprovodnou hudbu. 4.11.2020: Film mi v paměti "zestárl" jako víno a už jen za ten feel, že "něco takového se jen tak nevidí", zvyšuji hodnocení na plný počet. Od původního spatření tohoto filmu se Mia Wasikowska stala mojí nejoblíbenější herečkou, a to zejména proto, jak zajímavé role si vždycky vybírá. A nesouvisející poznámka, díky Crimson Peak jsem si uvědomila, že Charlie Hunnam je starší (sice jen asi o půl roku, ale starší) než Tom Hiddleston! A jako dokumentaci podivných mentálních map, podle kterých se rozhoduji, na jaké filmy se podívám, tady ještě napíšu, že ačkoliv je to film plný mých oblíbenců, tak na Crimson Peak jsem se rozhodla podívat až poté, co jsem dokoukala Sons of Anarchy a měla jsem zálusk na ještě nějakého Hunnama:D (05.11.2017)

„Také mám nepříjemné zkušenosti s duchy! Když mi jednoho sychravého podzimního večera na panství Faggots Manor připravil skotský majordomus Anghnus ledvinkový puding s fazolkami dle receptu vévodkyně z Fartchesteru, usral jsem si tak, že z toho vyhaslo v krbu a v celém východním křídle se rozhýbaly závěsy.“ SHELLEY, Percy Bysshe. Óda větru západnímu – předmluva. Nikdy nepublikováno. *** S vědomím toho, jak temné erkové poetiky a mrazivé gotické imaginace byl pan Býkovský schopen ještě před sedmi lety, musí člověk potlačovat zvracení, pocit pohrdání a smutek nad dalším komercí Holého údu zkurveným talentem, který se po mangoidních homotransformerech začal utápět v prostoduchých duchařinách. A tak ve výtvarně perverzním, úchylně vybarvičkovaném viktoriánském sídle, kde se musí čurákovat se svícny, protože elektřinu natáhli jen do sklepa, a kde k tomu výtahu chyběly už jen jezdící schody a travelátor, po nichž by se všichni ti až žertovní bubudigianimáci mohli po nocích prohánět a strašit zvláštní školou povinné dementy, někomu dírou ve střeše scénáristicky kape na karbit. Nad ubohou, nudnou a vyčpělou zápletkou by možná tak před sto lety Dafné dy Muryjé samým napětím uhladila mastifa Šarlotky Bronteové, avšak soudobý divák akorát otráveně dosmaží Sájlenthil, představí si Mery Šely ve spodním prádle, načež mu z toho všeho povisne Ušer a jde znuděně spát. Svůj táhlý prd navíc náš mexický otyloň ještě vytunil dvěma nejhnusnějšími neherečkami současné bizáromatografie. Slečna Vašíkovská sice svým obvyklým unifikovaně zpruzeným výrazem „Mámoparnakundě“ do toho obludária alespoň trochu zapadne, ale Džesyka je jako vždy odpudivě tragická a brutálně nedává ani tu šílenou krávu, i když tady stačilo jen neuroticky přežvykovat jetel a sem tam kompulzivně zabučet. (11.12.2015)