I ve smrti sami

Ojedinělý televizní počin vzhledem k tomu, že dramaturgie po roce 2000 sáhla po předloze zahraničního autora. Škoda, že zdrženlivost vůči autorským právům vedla brzy nato k odklonu od ambiciózních adaptací, které vždy patřily do zlatého fondu ČT i díky pozoruhodným hereckým příležitostem, Falladův román patří k mým vrcholným čtenářským zážitkům díky neskutečně preciznímu ponoru do psychologie jedinečných postav a mentality německého národa v období Třetí říše. I když Vernerova rozsáhlá adaptace nemohla obsáhnout takovou šíři nuancí a řadu situací vypustila a zjednodušila, esence díla a v ní přetrvala. Minisérie však není jen o skvěle zvládnutém scénáři, nesmírně ji povyšuje kongeniální souznění herců se svěřenými postavami - Alois Švehlík a Jana Hlaváčová upoutají svou střízlivostí, zatímco Miroslav Donutil s Miroslavem Táborským jedinečně rozehrávají své tragikomické party dvou morálně nalomených hochštaplerů. Ve vedlejších rolích zaujali především Boris Rösner, Jiří Dvořák a sugestivní Zdena Procházková. Dušan Klein i s omezeným rozpočtem a lokacemi dokázal vytvořit plnohodnotný dojem a expresivnějšími vizuálními momenty správně dávkovat naléhavost osudů postav. Vytvořil podle mého názoru své vrcholné dílo, jež by si zasloužilo zvláště v dnešní době reprízovat - což se dá nyní, když uběhlo od Falladovy smrti 70 let a autorská práva jsou volná, očekávat. (09.10.2018)

„Taková hloupost a platit za ni životem? To nebyla hloupost, aspoň jsem zůstal slušnej. Mohl jste zůstat slušnej i bez těch lístků. Ale to by znamenalo mlčet. Mlčet a souhlasit“ Hodně silný film podle románu Hanse Fallady o lidské statečnosti. Možná to bylo od manželů Guangelových i trošku naivní si myslet, že lidé díky těm jejich lístečkům poznají pravdu. Možná vskutku platí, že „komár nemůže bojovat se slonem“. Přesto ta jejich statečnost je obdivuhodná. V silném kontrastu s onou statečností Falladův námět ukazuje i na ty, kteří jsou jakýmsi lidským dnem společnosti a kteří parazitují a vždy parazitovat budou na jakémkoliv zločineckém režimu. V osobě jednoho ze synů takovéhoto parazita (Vojta Kotek), s jeho nadějným vykročením do života těsně po skončení války, však snímek v samotném závěru přináší i jakési „světlo na konci tunelu“ a to je moc dobře. Tenhle Kleinův trojdílný televizní film ale nemá jen pěkně natočený konec. Režie se zbytečně nevyžívá v zobrazení nelidského násilí a přesto je to vše dostatečně explicitní na to, aby člověku bylo jasno, o jak šílené době film vypráví. Herecky se pak Dušanu Kleinovi podařilo si vybrat ty nejlepší z nejlepší. Možná na první pohled překvapí, že se Jana Hlaváčová ve ztvárněné manželské dvojici nepotkala se svým skutečným manželem Luďkem Munzarem. Alois Švehlík byl však ve své roli dostatečně přesvědčivý. A samotný Munzar se svým minimalistickým herectvím se asi vskutku lépe hodil na roli soudce v penzi. Povedl se i výběr záporných postav, ať už jde o Táborského „šmejda“ Borhausena nebo o Donutilova zbabělce Klugeho. (11.01.2022)

Příliš rozvláčnělá adaptace kvalitnější knížky (hlavně ve třetí části převládne těžká nuda), za což může odfláknutá režie Dušana Kleina. Průměrný styl zachraňuje zmíněná předloha a někteří vynikající herci, schopní z postav vykřesat život a důvěryhodnost, ať už je to obvykle kvalitní herecká garda. Z celého filmu mě nejvíc dostal tradičně charizmatický Jiří Dvořák - za tohle se dávají ceny. Nepochybuju, že se za něj v civilu jeho tehdejší tchán s tchyní (Munzar a Hlaváčová) určitě nestyděli. (11.10.2012)

Režisér Pérez zažil 2. svetovú vojnu a aj „vďaka“ nej prišiel o časť svojich príbuzných. Existuje pár filmov o nemeckom odpore proti nacistickému útlaku. V skutočnosti k dnešnému dňu je evidovaných 540 hrdinov Nemcov, ktorí sa obetovali pre ideu demokratického Nemecka, nehľadiac na strach a prípadnú odvetu Gestapa. Pre nemeckých manželov Otta a Elise Hampel bol zlomovým dňom ich života 6. jún 1940, kedy obdržali správu o smrti Elisynho brata Kurta Lemmeho, ktorého vychovávali, ako svojho vlastného. To je troška historický odskok od filmu. Ďalej sa film odvíja v súlade s historickými faktami a uberá sa v dvoch dejových líniách. Prvá je aktívny odpor, keď po dobu 2 rokov napísal stovky anonymných pohľadníc v ktorých vyzýva národ k prebudeniu, k bojkotu spolupráce s nacistami, aby sa zdržali darovania peňazí, aby odmietali vojenskú službu a zvrhli Hitlera. Tieto pohľadnice roznášali do verejných budov a najpopulárnejších stavieb Berlína. Druhou líniou je vyšetrovanie, zúfala snaha gestapa o zachytenie akejkoľvek stopy k vypátraniu vinníkov. Film bol natočený podľa románu Hansa Fallada, vlastným menom Rudolfa Ditzena, ktorý ho napísal tesne po skončení 2. svetovej vojny, keď sa mu podarilo získať archívne materiály. Film je silným posolstvom a táto historická epizóda z protinacistického odporu bola sfilmovaná už v roku 1962 Západným Nemecko, ďalej v roku 1970 Východným Nemeckom, 1976 opäť Západné Nemecko, tento trojdielny seriál z dielne Česka a nakoniec najnovší film z roku 2016, ktorí vznikol v koprodukcii Nemecka, Francúzska a Veľkej Británie. (23.04.2017)

3/3 Předpokládám, že není úplně smysluplné pozastavovat se nad nedostatkem Falladových přepisů v české kotlině. Fakt, že I ve smrti sami je teprve druhým projektem od dob Ubohého pana Kufalta (1981), hovoří sám za sebe. Je to marnost nad marnost učit číst dnešní dramaturgy, režiséry a další odpovědné pracovníky v českých a světových literaturách. Raději se pozastavím nad rozkoší z dobře adaptovaného románu, kterou mi touto trilogií Dušak Klein poskytl. Ano, ten Klein, který si čte běžně ve Vachkovi, Havlíčkovi, Čapkovi, Fuksovi, Hrabalovi, Škvoreckém, pracuje s de Maupassantem, Galsworthym, Zweigem, Kafkou. Konečně došlo i na české necenzurované vydání textu, jak ho Fallada zamýšlel (nyní pod názvem Každý umírá sám), takže by bylo vhodné postavit se i k těmto pokladům televizního archivu čelem. Teze kolektivní viny, tak, jak jí byl smeten celý německý národ, byla natolik bezvýchodná, že bylo okamžitě po válce velmi prozřetelné vrátit se ke skutečnému případu stárnoucích manželů, kteří přišli v bleskové válce o syna a to jim otevřelo oči směrem k vnitřnímu exilu. Jako bychom neznali četné kreace všech těch Hlaváčových, Švehlíků, Donutilů a Křížů, ale tentokrát to bylo jako bych se s nimi setkala poprvé. Je skutečně alarmující, že stále tíž lidé jsou vlivem různých podmínek nuceni odvádět někdy podprůměrnou práci a jen výjimečně mají šanci skutečně tvořit. Dvořákův Eserlich, Rösnerův Prall, Táborského Borghausen, ale konečně i ta Stašové Klugeová, ti všichni jsou bez nadsázky skvělí. Tento triptych pracuje s ideálně rozvrstveným textem, přemýšlí o svém obsahu a nenechá nikoho na pochybách, že se máme stále co učit nejen o nás, ale i o našich sousedech, o nás dnes, o tom, co nás formovalo. (24.01.2016)