Ľudia dažďa

Zvláštní >psychologická< road movie coby vynikající filmařina ač mladého, přesto již vyzrálého Pana Filmaře F.F.C. s citlivě brilantními hereckými výkony... Podivné cesty osudu svedou dohromady několik zcela odlišných lidí, přičemž nakonec až tak trošku s nelibostí zjistíte, že nejnormálnější člověk v celém příběhu je nejspíš právě ten "retardovaný" Jimmy Kilgannon (Killer) v podání skvělého Jamese Caana... (27.02.2007)

Napodruhé to ve mně zanechává mnohem příznivější dojem. Asi to bude tím, že jsem to tentokrát neprospal, zvláště když se příběh vpodstatě začíná rozjíždět až ve druhé polovině filmu. Lidé deště jsou zdařilou studií lidského strachu ze zodpovědnosti, ale také klasickým příkladem road-movie. Scénář se Coppolovi velmi povedl, film není obsahově prázdný, ale nabízí celou řadu myšlenek, je o čem přemýtat... Líbilo se mi využití flashbacků a taktéž nevyhnutelně dramatický závěr. (26.02.2007)

Jmenuju se Sára... Nejmenuju se Sára, jsem Natalie... Musím na potrat... Nebij mě, budu mít dítě, DÍTĚ! ...Asi tě trochu miluju, ale ten chlápek v uniformě mě zajímá... -Co děláš v Nebrasce?! -Nevím, asi to samé co v Pensylvánii... -Nevolej mi! Nechci poslouchat co cítíš! Teď musíš něco udělat! A pak mi zavolej! Myslím, že to docela vystihuje hlavní hrdinku, která hledá cestu skrze všudypřítomnou nejistotu. Prostor, který herci dostali, aby ukázali,že opravdu JSOU herci, se dnes už jen tak nevidí. Proto pro někoho pomalé tempo, ale jinak docela rychlý život... (23.04.2010)

Jeden z několika odvážných filmů, které na konci 60. let v podstatě zachránily Hollywood. Třebaže je hlavní hrdinkou žena, její nelichotivé vykreslení neodpovídá mé představě o „ženském filmu“. Natalie zbaběle utíká před zodpovědností, nechce se na nikoho vázat, chce být sama, chce být volná. Ale co dál…? Dnes působí lidé Deště dosti ošuntěle a všedně, ale tehdy vážně nebylo obvyklé, aby režisér společně s kamerou a cca dvacítkou dalších nadšenců vyrazil z východního pobřeží Států na pobřeží západní a po cestě natáčel na místech, která mu přijdou vhod. Už zde jsou patrny znaky Coppolovy mistrovské práce s mizanscénou (zrcadlová scéna) a jeho záliby v paralelním nahrávání vícero zvuků (nechává mluvit i čtyři postavy najednou), kterou posléze rozvinul v Rozhovoru. Jednoduchý příběh již poněkud vyčpěl, zbytek bych ale pro jeho relevantní postavení ve filmové historii nezatracoval. 75% (21.08.2009)

Film o touze člověka být sám sebou, o vnitřní zmatenosti, o neschopnosti pojmenovat svůj problém, ale především o tom, že nelze uniknout zodpovědnosti. Hlavní hrdinka tohoto výborného filmu si toho bohužel nebyla vědoma a až pozdě jí došlo, že utíkat není řešením. Na své cestě za svobodou potkala člověka, za nějž musela vzít zodpovědnost, když mu zastavila a svezla ho. Osud ji svedl dohromady s člověkem, který ji potřeboval. Snaha o únik způsobila tragedii. Dešťoví lidé jsou všude kolem nás a jsou velmi křehcí. Tento ranný Coppolův film rozhodně stojí za pozornost a fanoušsi Jamese Caana ho mohou vidět v jedné z jeho nejlepších rolí. (02.03.2007)