Světlo ženy

Tak tohle byl naprosto bravurní film. Brilatní ztvárnění dvou rozbolavělých duší brilantně ztvárněných paní Schneider a monsieurem Montandem. Jak jsem neposeda, tak na toto jsem koukala od třetí minuty do poslední vteřiny včetně titulků jako přibitá. I slzu jsem uronila. Celé to bylo kompaktně dokonalé, včetně vedlejších postav. Tancující opičák Jackson s růžovým pudlíkem na konci v hotelovém pokoji to dokonal. Zkrátka vynikající výchozí bod v románu Romaina Garyho, k tomu perfektní scénář, režie a neoddiskutovatelně i již zmínění herci. Tak tohle menu bych si dávala každý den. (23.07.2011)

Dva lidé zlomení tragickými událostmi, plni bolesti, smutku, zoufalství a beznaděje, kteří se náhodně setkávají a přožívají spolu den a noc. Naleznou pochopení a snad i trochu útěchy a opory v bolesti toho druhého. A to něco malé v dálce, to je světlo naděje, že snad někdy je možné tento kus života překlenout a zkusit zase dál žít. Upřímě jsem byl místy dojat, snad proto, že jsem excelujícím Yvesu Montandovi a Romy Schneider věřil každé slovo a každý výraz a nic z toho nebylo prázdné ani falešně patetické. (15.08.2010)

Niektoré z psychosomatických teórií vychádzajú z priblíženia neznámych ľudí na základe ich vnútorného nastavenia. Z tohto pohľadu sa film mohol volať aj "Stretnutie zúfalcov". Prekonávajú utrpenie, stratu z odchodu blízkych, či blížiacu sa smrť. Muž, žena a v ich tieni neustále prítomný opilec a zvierací artista v jednej osobe. Každý z náhodne sa zrodiaceho páru sa snaží priblížiť k tomu druhému. Raz ako blízki priatelia za chvíľu zase ako milenci. Ich postoje sú dané nielen náhle vzplanúcou láskou, neistotou búrajúcou nastavené hranice dobrovoľne zvolenej samoty a do značnej miery aj potrebou poskytnúť milosrdenstvo trpiacemu. Žena v závere však správne podotýka niečo v tom zmysle, že rodiaci sa vzťah nevychádzal v tomto prípade ani tak zo znalosti pováh, ale len z povahy danej prežívanou bolesťou a utrpením a z poskytnutého súcitu. Tento film vo mne dozrieva. Najprv som ho posunul do trojhviezdičkovej úrovne, najmä z dôvodu takého ťažkého dumania plného ultravážnych tvárí a dialógov, avšak ako reflexiu rozpadnutých partnerstiev v neskoršom strednom veku/ po štyridsiatke a hľadajúcich si adekvátnu náhradu, ktorá už má tiež veľa za sebou je to celkom fajn. Pachuť trochu nasilu naimplantovanej ťažoby síce ostáva, ale pozrieť sa to oddá. Ba i opakovane. (11.06.2014)

Děj se pomalu vleče a jen zvolna se rozkrývá, o co v příběhu vlastně jde. Kdyby nebylo skvělých hereckých výkonů dvou hlavních protagonistů, skoro by se přes první polovinu nedalo dostat. S přibývajícími minutami však film získává na přitažlivosti, až je člověku nakonec líto když se objeví závěrečné titulky. Tak vkusně drsně podávané utrpení se jen tak nevidí. (15.01.2012)

Osamělý muž v tísni potkal světlo. Ženu, kterou ani nestihl pořádně poznat, ale měli toho hodně společného a jeden den, jednu noc stala se pro něj vším... Náhoda nebo osud? Costa-Gavras po několika silně politických filmech natočil obyčejný komorní příběh o obyčejných lidech. O lidském trápení i hledání smyslu života. A opět na mne zapůsobil silně, s neobyčejným prožitkem deroucím se až na dno duše. Nakonec ani ta politika zde nechybí, i když tahle linka hodně spjata s dobou napůl rozdělené Evropy byla možná trochu navíc, ale nijak nerušila tu nadčasovost a ještě více můj dojem prohloubila. Půvab Romy Schneiderové mi nemohl uniknout, ale o něco víc než ona a Montand mne zaujal ve vedlejší roli pro mne neznámý Romolo Valli, v symbolicky své úplně poslední roli. Náhoda nebo osud? A nejsilnější scénu z celého filmu, kdesi v závěru, tvoří cirkusové číslo dvou zvířat s hudebním doprovodem tanga... dovedete si něco podobného, pokud jste film neviděli, vůbec představit? 95% (06.05.2020)