Prozacový národ

Zdánlivě nenápadný film, ale opravdu hořce poučný, s nepřehlédnutelným poselstvím ve výborně vystavěném příběhu matky a její dcery, mladé vyjímečně talentované studentky žurnalistiky, kterou herecky ztvárňuje mimořádně a velmi přesvědčivě Cristina Ricci, v roli její matky pak exceluje Jessica Lange, její postava v příběhu vychovává dceru Lizzie výhradně sama již od malinka, téměř od jejích dvou let, hraje roli ženy frustrované vlastním neúspěšným životem, jak osobním, tak profesním, která se upíná výhradně na dceru a veškeré svým životem nenaplněné ambice projektuje až do krajností v životní dráze své dcery, vše jde zdánlivě stále podle jejích pokřivených představ až do zlomového momentu, kdy její dcera získává prestižní stipendium a odchází studovat na matkou vysněný "Harvard", pro matku je to sice konečně první velké vítězství její "cílevědomé" výchovy, ale až následující čas pronikavě ukáže, jak chybná a v základu zcestná ta její výchova ve skutečnosti byla, pak se dcera po ztrátě matčina každodenního upjatého vlivu začne náhle nabytou svobodou ve svých projevech rychle a dramaticky měnit, ze svědomité, až úzkostně pečlivé a z kolektivu vrstevníků vylučované dívenky se začíná její život jak ve spirále opakujících se osobních excesů a eskapád propadat, vše se jen prohlubuje alkoholem, všemožnými drogami, tak se Lizzie neovladatelně vydává na cestu postupné sebezkázy, až do spásném momentu, kdy se s velkým štěstím dostává na nátlak svých nejbližších školních přátel do psychiatrické ordinace a má jí z problémů konečně začít vracet k normálnímu životu odborně vedená pomoc, bohužel ani takový zásah odborníka v její situaci nemůže mnoho v jejím životě pozitivně ovlivnit, je tak široce dlouhodobou citovou devastací narušená osobnost, že její funkčnost v běžném životě už mohou zajistit jen stabilizující léky, antidepresiva Prozac, pomohou jí dále žít, ale ne bez následků. (10.04.2012)

O depresích ale studené jak psí čumák. Z režisérského pohledu naprosto nezvládnuté (čti odfláknuté) zpracování nám ani v nejměnším nedávám možnost ztotožnit se s emocemi hlavní postavy. Bylo mi jedno, jak to s Lizzie dopadne, jestli se zabije nebo ne, co vlastně prožívá. Celou dobu sem si řikal, že si za to ta koza může sama. Přitom téma antidepresiv poskytuje velmi silný podklad pro scénáristy. Dalo se zabrousit více do sociálních problému současných "United states of depresion" a zkritizovat, třeba i satiricky a nadčasově, tehdejší generaci Bruce Springsteena. Nemůžu si odpustit srovnání s Requiem for a dream. Tam deprese z obrazovky doslova sálá, divák prožívá všechno s hlavními postavami a na konci je tak emocionálně rozcupován, že do sebe musí kopnout pořádnýho panáka. Zde se absolutně netlačí na pilu, přitom právě u tohohle typu filmu je toho zapotřebí. No a drogové opojení v doprovodu skladby Perfect day od Lou Reeda bylo fakt už tím největším WTF momentem celého filmu. (11.12.2009)

Čekala jsem víc, o hodně víc. Lizzie na mě ani nepůsobila jako nemocná, ale spíš jako sobecká. Hází všechny problémy na lidi okolo sebe a ještě je z toho obvinuje, po chvíli jí dochází, že ty lidi potřebuje- takže na ně nahází další svoje problémy. To se opakuje s menšími obměnami pořád dokola. Ke konci když už toho začínají mít lidi okolo ní dost, tak se hroutí a přijde si hrozně ublíženě a nespravedlivě. Ne že bych ji někdy nechápala...No ale většinu času to jde hodně mimo mě mimo moje chápání. Ale abych nebyla jen negativní musím říct, že posledních deset minut filmu bylo tak nějak na mojí vlně- takže tím se ten film u mě trochu "zachránil" nechápu, proč se během filmu ohrávají téměř stejné rádoby filozofické a hluboké myšlenky pořád dokola a teprve na konci tam podle mě nějaká myšlenka vůbec je... Nakonec za mě díky Christině (která to, jakkoli byla její role podivná, zahrála dobře) a díky tomu konci dávám dvě hvězdy. ----"The same way I came down I came back up, gradually and than suddenly."---- (08.07.2012)

No ja budem teraz nechutne moralizovať. Síce sa film odohráva v 80’s a nie v súčasnosti, ale to je v podstate jedno. Máme tu ďalší Fight Club o vnútornom boji generácie, ktorá už nezažíva vojny, nemá svojich kajúcnikov, vlastnú emigráciu, či mučeníkov (áno, Karel Kryl asi tancuje v hrobe jigu). Sme preinformovaní až začíname pochybovať o existencii pravdy. Žijeme zahrabaní v nekonečných možnostiach a z tej klaustrofóbie sa nám chce kričať. Chýba nám ku šťastiu už len e-shop s drogami, simulácia súlože, či predávanie snov. Sme posledný krôčik od výdobytkov, s ktorými prestane dávať zmysel snažiť sa niečo dosiahnuť. Narodili sme sa do príliš rozvrátených rodín a tak nevieme, či obviniť rodičov zo sebectva a nezodpovednosti, alebo sa nechať obviňovať nimi z nedostatku vďaky. Nedokážeme byť skutočne šťastní! V lepšom prípade hľadáme útočisko v hudbe alebo písaní, v tom horšom v alkohole, drogách a iných domnelých náplastiach. V Amerike na to majú doktorov, ktorí vám predpíšu ďalšie oblbováky na upokojenie tej bolesti za cenu straty kontroly nad realitou. Stávajú sa z ľudí zombíci, ale je to vraj počas depresie menšie zlo. Fuj, to je nechutná fráza, ktorá nabáda premostiť ešte aj k politike, ale toho už sa zdržím. Welcome to The United States of depression! (03.04.2014)

Film sám o sobě mě nebavil. Tvůrci to sice "zkusili" tím, že hned na začátku Christinu komplet vysvlíkli, ale to zabralo jen na chvíli. Koukat se hodinu a půl na káču, která by potřebovala rozsekat zadek vrbovým proutkem a pak prohnat kopřivama, není žádnej rajc. Biggse moc nemusím, tím spíš že ho dabuje Filip Švarc, a Michelle Williams ještě v roce 2001 nebyla sexy, to je až teď. Lucie Vondráčková je sice dobrá, ale sama českou verzi nevytrhne. "Borcem" na konec je duo Pavel Šroubek (překlad) a Veronika Veselá (dialogy), kteří v dabingu zotročili anglické "It's getting kind of late" na nesmyslné "začíná být pozdě" místo českého "připozdívá se" anebo ještě i synchronizovaně přijatelného "už je dost pozdě". Hanba! (14.01.2012)