Mandžuský kandidát

„Co jiného je svědomí než podlaha manéže, která spěchá vzhůru vstříc artistovi padajícímu z hrazdy?“ Nenapadá mě vhodnější úvodní věta než tento citát z knihy Richarda Condona. Ten dokázal v Mandžuském kandidátovi zachytit náladu Ameriky v počátcích studené války věrně do té míry, do jaké se dá věřit předmluvám úspěšných knih. Condon s humorem sobě vlastním komentuje a kritizuje americké pokrytectví, přetvářku, vzhlížení ke zdánlivě důležitým, přitom tak nicotným státním symbolům. Film úspěšně postihuje většinu témat objevivších se v knize, více humoru by mu však prospělo. Až na pár narážek (Iselinův odraz na portrétu Abrahama Lincolna) je Mandžuský kandidát příliš vážný na to, aby jej někdo bral vážně, což možná zní jako nesmysl, ale co je to za satiru bez jasně „vycítitelné“ ironie? Přesto se jedná o jeden z nejodvážnějších amerických filmů 60. let. Zpochybňuje význam Medaile cti i republikánské smýšlení senátora McCarthyho (všimněte si, jak je mu James Gregory podobný), nebojí se ani vyzývavějších erotických náznaků, nemluvě o intimním vztahu mezi Shawem a jeho matkou. Herecké obsazení je poměrně nečekané, major Marco je v Sintrově podání o něco jednoznačnější postavou než v knize. Po pravdě není ani moc zajímavý, ale o to víc dává vyniknout Laurenci Harveyovi, ledově chladnému a přitom hluboce lidskému v každé scéně. Nezapomenutelné jsou jeho dialogy s Angelou Lansburyovou jako jeho filmovou matkou. Přesto, kdybych jí neměl zafixovanou jako stárnoucí spisovatelku z To je vražda, napsala, věřil bych jí roli manipulativní potvory více. Po Psychu v dalším významném filmu se zde objevila Janet Leighová, díky ní je význam Eugenie pro celý příběh ještě patrnější než v knize. Největším problémem Mandžuského kandidáta je jeho „nepřenosnost“. Těžko můžete po středoevropanovi chtít, aby se vžil do pocitů Američanů během padesátých let, sužovaných strachem z komunismu. Přičemž bez plného pochopení významu jednotlivých motivů se může Kandidát jevit jako zdlouhavý thriller plný nikam nesměřujících dialogů. Navzdory přílišné popisnosti v některých scénách pak výsledný dojem nezachraňuje ani několik zdařilých nápadů, kterak znevšednit formální stránku. Zmínil bych alespoň téměř geniální rotaci kamery na „sjezdu pěstitelek hortenzií“ a snahu budovat napětí buď tím, že nevidíme v podstatě nic (vražda Holborna Gainese), nebo naopak vidíme více než je třeba (souboj s Čun-Džinem). Frankenheimer vlil do žánru čerstvou krev a v podstatě zamezil rozšíření propasti vzniklé po uvedení posledního „velkého“ Hitchova thrilleru, Psycha. Lze namítat, že v mnoha ohledech mohl víc přitlačit na pilu, v mnoha zase více využívat obrazu, nikoliv slov, coby prostředku k posunování vyprávění, každopádně natočil významný snímek, dostatečně věrný své předloze, dostatečně smělý v politické rovině, pouze „američtější“ než by mnozí považovali za nezbytné. 80% (06.10.2007)

Pravdu povediac (jak by řekli bratři Slováci), čekal jsem to lepší a záživnější. Úvodní scéna a poté několik následujících minut se jevilo dost nadějně, ale po nějakém čase jsem zjistil, že se spíše nudím a nedávám příliš pozor, čímž jsem si otevřel cestu do "pekel" a už mi film nedal to, co možná mohl. Každopádně herecké výkony mě bavily, stejně jako ústřední myšlenka se mi líbila, ale při celkové stopáži to na mě (možná jen aktuální náladu) bylo hrozivě utahané. (10.04.2019)

Scénář: George Axelrod .. Studenoválečné drama plné korejsko-komunistického syndromu, který byl za Vietnamského konfliktu posunut na další úroveň. Dosti psychologické, vážné, tématizující nečestnost a nemorálnost politiky až občas trochu hůře stravitelné. Technicky, režijně i herecky (zvláště manipulativní matka) přesvědčivé. (07.11.2009)

(1001) Panečku, to byla jízda. Frank Sinatra byl oukej, ale to, co provádí Laurence Harvey, no jéje! ( Plus fun fact, je to otec Domino Harvey, což jsem předtím nevěděla.) Miluji zombie robotické herecké projevy a postavy, které jsou tímhle způsobem koncipované. A vůbec miluji filmy, které jsou studené, chladné, odtažité, bez emocí a prostě si jedou tu svou. Navíc je radost najít něco takového v mainstreamové produkci (protože tento film považuji za mainstreamovou produkci) a natož ještě v roce 1962! Mnoho bonusových bodů si film vysloužil perfektní snovou scénou vymývání mozků. Na bitku mezi Sinatrou a Henry Silvou byla také radost pohledět. Angela Lansbury se na větší část filmu jaksi propadne do pozadí, ale její finále je tedy finále ve velkém stylu. Chápu, proč tam byla postava ztvárněná Janet Leigh, protože hlavním hrdinou je Sinatrova postava a ne Harvey, ale stejně jsem se nemohla ubránit dojmu, že v případě této role bylo obsazení herečkou jejího formátu trochu nežádoucí rozptýlení. Hlavním důvodem, proč ale přese všechno nadšení a superlativa nedávám plné hodnocení, je způsob, jakým film občas spadá do žánru (černé) komedie, což by samo o sobě bylo super, ale já si myslím, že se tak děje nekontrolovaně a neúmyslně. (27.12.2018)

Dost zručně odvedená práce v tomhle politickém thrilleru narozdíl od mccarthyovských paralel nezestárne nikdy, o žádný zázrak se však rozhodně nejedná. Sinatra odvádí standard, "vymytý" Harvey taktéž, hereckému průměru se vymyká překvapivě Jessica z To je vražda napsala v roli dost panovačné Harveyho matky. (19.07.2005)