Golfová palica

Každého vnímavého diváka tento film jistě okouzlí. Je to zážitek sledovat film, kde dialogy skoro nenaleznete, jen sledujete reakce, pohyby a gesta postav a je to vše neuvěřitelně zábavné. Důležité byly pohledy kamery, ale Kim Ki-duk si s tím parádně vyhrál a kamera je úžasná. I po několika měsících co jsem film viděl mám film stále před očima a jen smekám Kim Ki-dukovy. Čistota, krása, smutek, to vše jsem pociťoval a byl pohlcen od začátku do konce, nemohu jinak než dát 5 hvězdičkové hodnocení... (17.03.2007)

Můj oblíbenec François Truffaut kdysi poznamenal, že všechno, co je řečeno, namísto aby to bylo ukázáno, je pro diváka ztraceno. Vyprávět příběhy výhradně pomocí obrazů s minimem slov či jejich úplnou nepřítomností - to je totiž ten nejzazší bod filmařského umění. Kim Ki-duk, podobně jako další nesmrtelní velikáni filmového světa, počínaje Hitchcockem a konče Kubrickem, si je tohoto základního filmařského axiomu dokonale vědom. V elegicky rozostřeném oparu 3-iron jej doslova a do obrazu ždímá do poslední kapičky potenciálu. Před konglomerátem se vzdálenou a přesto blízkou východní optikou, která odlišně vyhodnocuje a chápe jak násilí, tak sexuální otevřenost i otázky transcendentální (předně od sebe neodlučuje jednotlivé principy duality, ale chápe je jako celek - např. dobro nemůže existovat bez zla, radost není nic bez smutku apod.), se nedá zastírat, že zde kráčí o skutečnou/neskutečnou kalorickou bombu na 10ti z 10ti úrovních absolutního prožitku. Je to poezie světla a stínu, ohně a ledu, snu a skutečnosti v nerozlučitelném svazku, u které se lze snadno přesnadno nadít i nějaké té malé, ale o to hýčkanější duchovní katarze. Očišťující v dozvuku dopadajících kapek, průzračný ve své skromné hloubce - takový je odpal s 3-iron. // Můj první Kim. (24.03.2009)

Netvrdím, že ten film je vyloženě špatný. Nedovolil bych si jej odstřelit v recenzi, protože se mi líbí jeho první polovina a uznávám i jeho snový rozměr. Bohužel, Kim Ki-duk mě prostřednictvím 3-Iron poprvé (a snad i naposledy) nefalšovaně nudil a svým velice pomalým a poetickým rozpracováním dráždivé teze "je těžké oddělit realitu od snu" mě k sobě ani na chvíli nepřipoutal. V žádném případě ne neumělá práce - tentokrát si mě však Kime svým půlhodinovým poskakováním ve věznici (s vcelku triviálním smyslem) těžce emocionálně minul. Ale jak říkám, stalo se tak poprvé a snad i naposledy. Zase někdy příště naviděnou. (05.09.2005)

Film o dočasně opuštěných bytech, bolestivých ranách golfovými míčky, všeříkajícím mlčení a trénování neviditelnosti představuje jeden z vrcholů tvorby autorského jihokorejského filmaře Kima Ki-dŏka. Pečlivě spřádá opojnou, až hypnotickou atmosféru, do které balí křehký příběh neobyčejné romance, v němž má nenahraditelné místo syrové násilí, i polibky jemné jak pohlazení vánku. Vypráví báchorku na hranici reality a polospánku o hrdinovi, který začíná na okraji společnosti a směřuje za hranice vnímání svého okolí. (06.08.2008)

Když nepočítám Jaro, léto ... tak se jedná asi o nejlepší Kimův film. Tentokrát nechal režisér zapomenout na skutečnost, že je úchyl, prasák, zoofil a prostitutkofil, jak to pilně dokazuje ve svých ostatních filmech. Tentokrát se zaměřil na sen a skutečnost. Jak je u něj zvykem, nepotřebuje k tomu sáhodlouhé dialogy, vždyť hlavní hrdina nepromluví ani slovo! Poetický film, který si budu pamatovat jen v tom kladném. (27.10.2010)