Matka

Říkejte si co chcete, ale já na Alberta Brookse nedám dopustit. V osmdesátých letech se sice jen snažil o nápodobu Woodyho Allena, ale později se jeho humor vytříbil, zosobitněl a co se mi na něm nejvíc líbí, je to, že své filmy netočí jako one man show A. Brookse. Vzpomínejte, kdy dostala třeba právě Debbie Reynoldsová naposled tak krásnou roli... 90 % (27.07.2004)

Freude, Freude, Freude… máme je (měli jsme je) všichni, všichni s nimi máme občas problémy a všichni občas své problémy přisuzujeme jejich špatné výchově. Jsou to prostě naše matky. Albert Brooks do scénáře očividně vložil mnoho vlastních zkušeností, situace jsou díky tomu uvěřitelnější a humor prvoplánový jenom zřídka. Ještě mám relativně daleko k věku hlavního hrdiny, přesto jsem dobře chápal, co svým počínáním sleduje, co při tom cítí. Možná právě proto, že všechny matky jsou vlastně v celku stejné, jenom v detailech jiné. Postava Johna mohla být napsána „víc do hloubky“, ale Brooks byl vždycky lepším scénáristou a režisérem než hercem, takže nejspíš věděl, do čeho má smysl se pouštět. Zajímalo by mě, jaký pocit mají z filmu ženy, jež nejsou matkami, zda-li je vůbec něčím osloví, protože mi přišel jako hodně osobní zpověď pro určitou skupinu diváků. 80% (10.05.2008)

Na to, jak nesmírně blbé téma se režisér odhodlal zpracovat, výsledek nedopadl tak špatně. Několikrát rozvedený čtyřicátník se rozhodne, že bude hledat příčinu svých milostných neúspěchu v zasutých problémech se svou matkou. Nastěhuje se k ní a snaží se zanalyzovat jejich vztah a poučit se z něho. Ach, kdyby to i v životě fungovalo takhle jednoduše! (09.01.2014)

Vcelku inteligentní konverzační komedie o matce, co je občas na zabití a jejích dvou synech, kteří se v životě nemohou posunout tak zcela dopředu, dokud si nevyjasní vztah, který k ní mají. Nic co by mně zrovna zvedlo ze židle, ale na jeden filmově nenáročný večer jako stvořené. Navíc postava matky je poměrně výstižně napsaná a myslím, že nejen mně to připomene situace, které se svými rodiči občas skutečně zažívám, občas si na to postěžuji, ale neměnila bych za nic na světě. (14.09.2013)

Jo, hlavně vyspělý a nenucený vitip, který se až pro mě neuvěřitelně přibližuje našemu středoevropsému. Aneb matky jsou v americe asi podobnější těm našim víc než jsem si myslel. Film o tom, že když vyndáte jablko z mrazáku je jako čerstvě utžené ze stromu. Poměrně úspěšný spisovatel sci-fi románů je po druhém rozvodu a jeho schopnost komunikovat s ženským pohlavím se rovná nule. Proto se rozhodne, že si potřebuje lépe porozumnět se svojí matkou, jenž spíše komunikuje s jeho mladším a podle všech měřítek úspěšným bratrem. Tuto citovou propast se snaží překlenout tak, že se po rozvodu znovu, ve čtyřiceti letech, nastěhuje k matce, jenž žije už dlouho sama. Začíná se rozehrávat spousta situační komiky o vidění světa dvou rozdílných lidí, kteří by si ale měli být blízcí jak nikdo jiný. Skrze vztah k matce si snaží spisovatel vyjasnit vztahy k ženám obecně. Film není bláznivou komedií a ani jeden z herců nehraje přepjatě. Naopak velice civilně, nenuceně a naprosto přesvědčivě. Krásně Reynolds zahrála už v podstatě lety omezené vidění světa, ženou za zenitem i když stále v plné formě a s chutí žít život ke své spokojenosti. Taková minimální komika, kde jako bych viděl některé moje příbuzné, ještě k tomu skvěle parodické a výstižně pojaté. Krásná studie toho jak se setkávají dva světy, dvou vyzrálých lidí, kde se každý pohybuje na mezní hranici zralého věku a má tendenci sklouzávat u matky k začínajcí senilitě a u syna ještě ne zcela opuštěné mladické divokosti. Krásná studie vztahu matka-syn s konečnou freudovskou katarzí s dokonalostí prvního dne na světě. Nezvyklý, přitom velice inteligentně vtipný a milý film. (23.02.2004)