Skafander a motýľ

Skafandr a motýl. Tělo jako vězení a představy jako vysvobození. // Jsem ráda, že Julian Schnabel prorazil do světa jako režisér, že se víc věnuje plátnu filmovému než malířskému, protože jeho cit pro ztvárnění vizuální stránky je výjimečný. V tomto kontextu musím tleskat zejména kameramanu Junuszi Kaminskemu. Tomu se podařilo vytvořit autentický pohled člověka pozorujícího svět a komunikujícího s ním pouze prostřednictvím jednoho oka. (Dokud se Jean-Dominique nesmíří se svou novou podobou, je obraz snímán jen z "jeho" pohledu - až v momentě, kdy je konfrontován se svou nynější podobou, kamera jeho hledisko vnímání opouští a postava se stává součástí scény. Vynikající!) // Je to krásný film, víc ne ž o čemkoli jiném je o síle lidského ducha, ale hlavně je to filmařina nejvyššího kalibru. (25.03.2008)

Jeden z nejoriginálnějších a současně nejintenzivnějších zážitků, jaké jsem v posledních letech v kině měl. Autobiografický příběh člověka, který celkově ochrnul, a jediný způsob jak se může dorozumívat s okolním světem je mrkání. Sám sepsal svůj příběh takovým způsobem, že mu ošetřovatelka předříkávala abecedu, a on vždy u správného písmene mrkl. „Jak natočit dramatický a strhující film o člověku, který dokáže pohybovat pouze víčky?“, ptal se asi sám sebe Julian Schnabel, když se rozhodl natočit něco, nad čím by ostatní režiséři jistě neuvažovali ani v nejstrašidelnějších snech. Odpověď asi nebyla tak těžká jak se zdá. Alespoň při pohledu na jméno kameramana , jako by kouzlo bylo odhaleno. Janusz Kaminski je už pár let dvorním kameramanem Stevena Spielberga, a Skafandr a motýl je od doby co se Spielbergem spolupracuje asi největší práce mimo jeho tým. Skafandr a motýl tedy nabízí možnost poznat kvality Kaminského aniž by za sebou měl zbytek Spielbergova týmu, a holywoodský rozpočet. Většinu filmu sledujeme přímo zrakem postiženého. Každé jeho mrknutí jako by patřilo i divákovi. Zašívání jednoho víčka se stává omezením i pro diváka. Celé je to velmi jednoduché, ale přitom chytře vymyšlené. Z filmu si člověk odnese pocit stísněnosti a křehkosti lidského života, stejně jako důkaz o nezměrnosti lidské trpělivosti a odhodlání nevzdat se bez boje. (14.11.2007)

Neskutečně silný příběh, jehož filmové zpracování na mě nijak zvlášť nezapůsobilo. Efektní artové hrátky s kamerou a filtry bohužel nedokázaly zachytit nebo zprostředkovat ani zlomek Baubyho skutečných pocitů. Slyšel jsem ódy na úžasný herecký výkon Mathieua Amalrica, což příliš nechápu, neb spočíval v práci maskérů a nehybném ležení a poulení oka, takže ke hraní tu toho moc nebylo. Ale možná hlavní problém, který efektní podívanou v mých očích degraduje, je fakt, že znám skutečný příběh, a tím nemyslím jen knihu, a znám zákulisí vzniku filmu. Vím jak byli Baubyho přátelé z filmu rozladění a odmítli ho jako skutečný příběh. A to nejen pro překroucení rolí, které v jeho příběhu sehrály jednotlivé osoby. Zejména mám na mysli nechutnou glorifikaci manželky Sylvie jako obětavé, chápavé a citlivé ženy a totální dehonestaci Baubyho přítelkyně, novinářky Florence Ben Sadoun. Ve skutečnosti totiž bylo vše naopak. Zatímco manželka na něj kašlala, byla to Florence, kdo s Baubym (který mimochodem nikdy neřekl, že chce zemřít) trávil veškerý volný čas a byl s ním v době je smrti. (18.06.2015)

Každému se může stát, že se během několika minut octne z "kabrioletu ve skafandru". Tady bylo štěstí v neštěstí, že ještě k tomu nezabil vlastního syna. Kdyby se však něco takového stalo méně významné osobnosti, tak by následná péče asi vypadala úplně jinak... Ale každopádně si člověk těžko představí něco ještě strašnějšího, než být totálně paralyzován a přitom aby mu mozek pracoval na 100 % - snad jedině, že by k tomu ještě neviděl...Smrt byla happyend. (05.10.2008)

Byla jsem zvědavá na příběh, na způsob pojetí a zpracování tak složitého problému. Zpočátku mě to chytlo, ale později začala být nuda, jak se dalo očekávat. Co se dá víc vyždímat z jednoho mrkacího oka než omílání abecedy do zblbnutí?! Nic proti tragédii, nic proti silné vůli či zoufalství, těžko to rozlišit. Napadaly mě možná divné otázky, např. když na něj furt táhlo z okna nebo na pláži, čekala jsem větu, že je mu zima. Film stojí čistě na fantazii tvůrců, kdo může vědět pravdu? Péče zdravotníků mi přišla až enormně přehnaná, nevěřím tak dojemné péči. Všichni byli až trapně komisní, ochotní a hodní. Kromě jiných otázek mi snímek přišel samoúčelný s úmyslem vyvolat v divákovi pocit viny za to, že je zdravý a neváží si toho. Proč by ale zdravý člověk měl řešit nějakou neznámou nepochopitelnou budoucnost? Já osobně cítím nejvíc soucit, a nemyslím si, že by o to Jean-Do nějak zvlášť stál. Poslední monolog: "Hovno, byl to jenom sen." (05.12.2011)