Bůh a ďábel v zemi slunce

Nebudem zahmlievať. Pre mňa je skvelý filmový zážitok úplne na opačnom póle významovosti, ako toto dielo. Snažím sa aj uznať kvality diela, ale len z princípu. Osobný pohľad je celkom iný. Viem, že sa v tej dobe po celom svete hulilo o sto šesť a tento snímok to len potvrdzuje. Našiel som v tom akýsi predobraz Jodorowského EL TOPA a ten sa v halucinogénnych látkach topil. (09.01.2018)

Druhý celovečerní film Glaubera Rochy znamenal pro režiséra velký umělecký posun - pokud se totiž prvotina Barravento dala bez problémů porovnat s tendencemi evropského filmu počátku 60.let, v případě excentrického a vysoce avantgardního filmu Bůh a ďábel v zemi slunce je tato snaha zbytečná. Vysoce kontrastní černobílé spektrum obrazu sice připomíná některé dobové kubánské či Godardovy snímky, jinak je ovšem styl Rochova filmu zcela unikátní a svou nezařaditelností a puntičkářským lpěním na poetice, která by se dala nazvat "propracovanou neotesaností", mne napadá srovnání pouze s Pierem Paolem Pasolinim. Bůh a ďábel v zemi slunce svým pomalým rytmem, tématem a přítomností kříže téměř v každém záběru navíc projevuje zjevné spirituální tendence, které ještě podporují hypnotické herecké výkony (zejména Othona Bastose v roli "dvouhlavého" cangaceira Corisca). Film zároveň unikátním způsobem navozuje otázku o pozici Boha a ďábla, nepanuje zde totiž rozdělení na "dobré" a "zlé", ani žádné jiné a vše je ještě absurdně relativizováno, když chudý pasák krav Manuel (španělský význam "bůh s námi"), dostane od Corisca nové jméno - ve filmu jako je tento, jím nemůže být nic menšího než jméno samotného Satana. (10.05.2014)

Líbily se mi písně, jež dodávaly snímku aspoň na pár chvil zdání osudovosti. Pobavilo mě přejmenování hlavní postavy. A s poťouchlou škodolibostí jsem si říkal, že vztahy mezi muži a ženami ve filmu ve zkratce vystihl tenhle strip. Toť vše. Jinak mě to celé otravovalo svou afektovaností, po většinu času nudilo a v některých momentech i tak iritovalo, že jsem postupem času přestal vyvíjet jakoukoli snahu o vřazení událostí do nějakého většího, smysl dávajícího rámce. Zklamání o to větší, oč méně bylo očekávané. (02.01.2014)

Rochův radikální lidový moritát dodnes fascinuje svou v nejlepším smyslu slova primitivní formou, která právě díky tomu, že není spoutaná standardizovanými normami, může být obrazoborecky avantgardní. Nepřekvapivě může "Bůh a ďábel v zemi slunce" evokovat novějšího "Krtka" Alejandra Jodorowského, oproti němuž je klasika jen o chlup méně psychedelická a bizarně vychýlená v prvoplánovém excesu. (19.05.2022)

Když jsem se ptal na Rochovy hlavní nejen filmové inspirace, bylo mi řečeno, že vedle zjevných jako Ejzenštejn co do střihu a Godard co do formy byl zmíněn i Ford. Nechápal jsem, Bůh a ďábel v zemi slunce mi ale mnohé vysvětluje. Ten totiž vypadá, jako kdyby ho Ford natočil, aniž by měl charismatické herce, Ejzenštejn nastříhal a Godard napsal. U westernových tvůrců, jako je např. Ford a Peckinpah, se objevuje motiv cesty, což má co dočiňění s jejich osobním životem, a u Rochy tomu není jinak - u něj zastavení se znamená smrt, místo transcendence transgrese, výjimečná práce se zvukovými efekty, opětovně zde přechází diegetická hudba do nediegetické a naopak... Takhle nějak by vypadal western, kdyby byl spirituální. (26.07.2007)