Vstupte

George Burns možná dostal za roli v této parádní komediální konverzačce oscara, ale pro mě je tahle show především koncertem nedostižného Waltera Matthau, ty hlášky co z jeho starého, neurotického Willy Clarka padaly, to byla jedna perla vedle druhé. Já se bavila nad míru dobře a doporučuji všem, kdo si chtějí zvednout náladu kvalitní komedií. (21.09.2014)

Hlavní představitelé tohoto bravurního snímku tvoří dvojice stárnoucích komiků Lewis a Clark. Humorné scénky na pódiích spolu tvořili 43 let. Byli jedna dvojice, jedno tělo a jedna duše. Lewis se ale jednoho dne rozhodl světla komiky opustit a to samozřejmě ovlivnilo i Clarkův život. Ten se teď nemůže smířit s tím, co mu jeho kamarád provedl. Dvanáct let spolu nepromluvili. Situace se mění v momentě, kdy přichází Clarkův neodbytný synovec (manažer) s opravdu zajímavou nabídkou; televize oběma nabízí vysoký honorář za natočení pořadu z historie komiky. Lewis a Clark tak mají spolu po 12 letech sehrát jejich nejznámější scénku. To se ani jednomu z nich ovšem nezamlouvá. Jednoduše naprosto unikátní film. Starý vtipně zapšklý Clark, který odmítá přiznat, že už senilní a starý zpomalený Lewis, který svými zlozvyky přivádí Clarka k šílenství. Opravdu nezapomenutelné duo. Tento film je takové menší odreagování s jemným humorem stárnoucích klaunů. - "Hello, who is this? Nevermind, it's the tea." (17.07.2020)

"Otec je ve výborné kondici, je jen trochu pomalejší. Telefon nechá zazvonit desetkrát a dopis otevírá dvě hodiny." Dva staří kabaretiéři, porostlí mechem a lišejníky, spolu mají dvanáct let po ukončení spolupráce znovu vystoupit v televizi, jenže se mají rádi asi jako Britové a Francouzi. Jeden z nich je žlučovitý dědek s náturou vyskakovacího nože a druhý senilní šťoural a slinomet ("Buď přestane prskat, nebo to budu hrát s deštníkem!") Zdá se vám to na dobrou komedii málo? Pak neznáte Neila Simona. Vstupte! patří k jeho nejlegračnějším a současně nejdojemnějším hrám. George Burns už byl skutečně starý, ale stojí za pozornost, jak bravurně zahrál zatrpklého dědka tehdy pětapadesátiletý Walter Matthau. Ta zarputilost, shrbennost, klátivá chůze... skoro ho podezírám, že když o dvacet let později exceloval ve filmech á la Dej si pohov, kámoši!, taky to jen hrál. ;-) 100 % (04.07.2005)

„Japonci prohráli válku a teď nám posílají samý šmejdy!“ Zmatený, žlučovitý dědek, který vás v autobuse pohledem „vím, co jdi dělal v pátek večer“ vyštípe ze sedadla, aby vám při vystupování mohl zanadávat, že překážíte ve dveřích. Takový je protagonista nekompromisně konverzační komedie Herberta Rosse a takoví vy rozhodně nebudete, když se čas od času zúčastníte obdobně vydatných hláškových orgií. Jeden chod briskně následuje další a nemít po ruce sklenici vody, hrozí mi zalknutí. Nechcete-li ovšem ty dva postarší pány urazit, dopřejte si v jejich zábavně nevraživé společnosti raději nějaký long drink. 85% Zajímavý komentář: Oskar (23.07.2009)

Walter Matthau je v tomhle filmu totální klasik. Cholerik až na půdu. A perfektně mu sekunduje George Burns, který se s Walterem snaží vyjít vstříc i přesto, že to vlastně vůbec nejde. Vzniká tak nekonečné množství neuvěřitelných scének, ve kterých Walter předvádí nadpozemský výkon neurotika, který tvoří scény, co si ani za boha se svojí povahou nedovedu představit. Celou tu dobu tahle komedie úplně jasně dávala najevo, jakým směrem bude směřovat a celou dobu to bylo tak nějak na tři, protože to bylo pořád tak nějak dokola. Závěr ale dokonal vše, protože předvedl něco, na co jsem v průběhu tohoto filmu dočista zapomněl – lidskost. (25.01.2016)