Papierový vojak

Jedna hvězda za jakési "umění", které jsem z toho cítil, ale pro moji generaci zcela bezpředmětný film o lidské povaze, odhodlání a patriotismu. NESKUTEČNĚ ponuré scenérie, bahno, hnus, déšť, zima. A hlavně neskutečná nuda. Ty dvě hodiny působí, jako kdyby byly čtyři. Po tomto filmu jsem ztratil jakoukoli motivaci se kdykoli v životě jet podívat do Ruska. Hodně jsem bojoval, abych neusnul. Navíc ten ruský prapodivný post-synchron (nebo co to bylo) bez jakéhokoliv herectví byl opravdu ubíjející. Jeden z filmů, které bych nikdy nemusel vidět. (28.02.2010)

Tento film u mě hraničí na hraně čtyř až pěti hvězdiček... Ještě si ho musím nechat rozležet v hlavě. Díky němu jsem se ale znovu setkala s herectvím Gruzína Meraba Ninidze, který mě před notnou dobou zaujal ve filmu Nikde v Africe... Mimochodem i Čulpan Chamatova svou roli zahrála dost nezapomenutelně... všechny postavy se filmu míhají jak v nějaké panoptiku oné doby. Snímku by neuškodila černobílá verze... ještě více by se vyzněním přiblížil oné době, kdy se nové dralo ke světlu, aby se to progresivní po nějaké době stalo jen matnou vzpomínkou na urputné snažení být za každou cenu v něčem první... Takový Čevengur 60. let... (22.04.2012)

Ruský film, ktorý by mohol dať veľa, ale okrem kazašskej stepi a pár rozpadnutých drevených barákov vidíme prevažne iba hlavného hrdinu, ktorý má nejaké problémy. Aké, to sa dozvedáme postupne a niekedy to trvá naozaj večnosť. Film v ktorom, ide prevažne o prípravu kozmonautov na let do vesmíru, vám paradoxne nepovie na túto tému takmer nič, čo je veľká škoda, pretože si myslím, že by sa toho dalo veľa zaujímavého povedať. Celý film sledujeme zadumaného hlavného hrdinu, pri ktorom som mal pocit, že sa rozpráva sám so sebou. Chvíľu to má svoje čaro, ale pozerať na to dve hodiny už chce trpezlivosť . Skrátiť to o 20-30 minút , pridať pár zaujímavostí, alebo scén z prípravy kozmonautov a možno by som dal aj štyri. Takto iba slabý priemer. 60%. (23.02.2012)

Kdyby Chruščov četl Čechova, byl by mezi nimi chycen hlavní hrdina. V ruském umění mnohokrát využité téma zbytečných lidí, nahlodávající duši ruské inteligence, se znovu odehrává v nitru postavy, jež je zároveň chycena mezi Moskvou a Kazachstánem roku 1961. Film je zároveň skvělou sondou do života fiktivní postavy i tehdejší doby - v krátkém mezidobí mezi pádem stalinského režimu a úplným vyprázdněním socialistických hodnot pozdního brežněvismu bylo období, kdy Svaz i jeho obyvatelé skutečně mířili ke hvězdám. Komunismus ještě mohl být dosažitelný sen - vždyť ruský člověk, syn pologramotného mužika, se chystal jako první dobýt vesmír. Kdo chtěl, mohl ještě věřit. A nebyla by tato víra - byť možná bláhová - v danou chvíli ryzejší, upřímnější a skutečnější, než klasická intelektuální skepse, egocentrismus a kariérismus? Hlavní hrdina je tak rozpolcen ve svém soukromí (hodnotami buržoazní inteligence, reprezentované manželkou), ve vztahu ke svým předkům (korelátem buržoazní manželky jsou rodiče z řad inteligence, zabití v stalinském lágru) i vůči přátelům (emigrace). German ml. dokázal zhmotnit toto dilema i v mizanscéně - je možné věřit, že z toho typicky ruského rozpadájícího se bordelu, kde se stále něco kazí, něco nefunguje, sugestivně zachyceného v bahnitém prostoru kosmodromu, může vzejít epochální událost? /// German-syn po formální stránce zcela těží z práce svého otce - práce s rámováním, hloubkou pole, mizanscénou - krása pohledět. Navíc je záslužné, že se stejně jako otec snaží polidšťovat události, jež by mohly a v minulosti často sklouzávaly k velkolepé freskovitosti (2SV, stalinismus, zde Gagarin). (16.10.2015)

Jaro 1961 v kazašské stepi, kde se chystá start první kosmické lodi s člověkem na palubě. Bláto, pár dřevěných boud, hlína, beton, šeď, nuda. Všechno tak šedé, až jsem občas zapomínal, že koukám na barevný film. Na základně nejsou žádní pečlivě vybraní muži s výbornou fyzickou i psychckou kondicí, jak bych předpokládal, ale hroutící se neurotici. Něco jako Woody Allen, ale bez humoru. Ale dokázal jsem u toho neusnout. (15.07.2009)