Réžia:
Jan NěmecKamera:
Jiří MaxaHrajú:
Zuzana Stivínová, Jan Budař, Tobiáš Jirous, Marek Bouda, Marie Čermínová (a.z.), Jindřich Štyrský (a.z.), Jindřich Heisler (a.z.)VOD (1)
Obsahy(1)
Velký ateliér, hangár či cirkusový stan. Zde zbudujeme velký svět Toyen (1902-1980) a Jindřicha Heislera (1914-1953), předních evropských surrealistů. Kulisa se bude skládat z fragmentů bytů, hotelů, kaváren a ulic. Koupelna a vana v bytě Toyen, residence, kde 4 roky bydlel Heisler, Žid, který se nedostavil k transportu, a kde on a jeho milenka vytvářeli umění. Malířská výbava, klobouky, peněženky, fotografická výbava, rádiová hlášení přibližně z let 1930 1970. Amatérské filmy, natočené Toyen a Heislerem. Pronikneme do obrazů a uměleckých děl v tomto vskutku fantaskním světě. Zepředu, zezadu, skrze režné malířské plátno. Surrealismus jako základ jejich naprosté nezávislosti na politice, režimech, národnosti, bohatství a chudobě. Přežijí hrůzy nacismu i komunismu. Vytváření seberealizace, nezávislosti a svobody. Vnitřní síla, puzení, energie jejich nevšedního vztahu, jejich lásky. Toyen někdy jako muž, jindy jako obhájce hrubé erotiky, dokonce pornografie. Toyen ani Heisler nebyli nikdy v manželském svazku. Neměli děti. Spolu, jeden vedle druhého, vynalezli nové umělecké přístupy, poezii, koláž, fotografické techniky, reklamní artefakty. Důraz na nekompromisní agresivitu a bojovnost i něžných vizí, které vypadají jako počátek dnešní důležitosti vizuálna a video prezentací. Poezie a šok. Budeme hledat a zkoumat, jako tato dvojice (Heisler byl o 12 let mladší než Toyen, která jej přežila o 27 let), stále spolu, svázaní neviditelnou pupeční šňůrou tvorby a emoce. Přežije pouze síla jednotlivce! Film Toyen, založený na historických faktech a konkrétních uměleckých dílech, nepředstavuje životopisný příběh, ani dokument o tomto období a jeho umění. Film bude existovat zcela nezávisle jako originální umělecké dílo, které má vlastní svět a vlastní poetiku. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (40)
Jestli jsem se kdy setkala s géniem, pak to musel být jedině Jan Němec. Propojení obrazu a obrazu, bez hudby se zvuky, bez děje s příběhem. Toyen jako žena, jako umělkyně, jako láska, Zuzana Stivínová ve stínech světla, Jan Budař mýtus světla. Stačí jen ty obrázky pozorovat a nechat svoji fantazii a myšlenky rozběhnout se všemi směry. Zážitek na celý život, krásný, hluboký a přitom prchavý...Surrealismus ve své esenciální podobě. ()
Oceňuji Němcovu touhu experimentovat, ale nemůžu si pomoct, Toyen mi příliš nesedl. Filmu uškodil viditelně malý rozpočet, kdy snímek působí spíše jako levný dokument České televize - záběry na kočičí hlavy jsou alespoň pro mě natolik obyčejné, tedy postrádající kýžený ozvláštňující efekt, že mi to k surrealistickému pocitu nijak nepomohlo, spíše mě to od snímku odcizilo, stejně tak 'dramaticky' klikaté záběry v ateliéru. Co se týče surrealismu u Jana Němce, je s čím srovnávat - co třeba povídkoví Mučedníci lásky z 60. let, výtvarně bravurně zpracované grotesky? Ve srovnání s nimi o 40 let mladší Toyen bohužel prohrává. Jako "originální umělecké dílo" bez škatulky podprůměrné, jako experimentální dokument průměr - na ČT2 bych si to představit dokázal. (Dílo a život Toyen jsem před zhlédnutím znal pouze okrajově, ale to by u správného filmu nemělo být překážkou pro plné prožití.) ()
Překvapivě vkusné - hraný dokument - je dobře, že herci byli jen figuranti. Textury. Představuju si, že jednou bude takovéto kino v pohybu celé - animace v prolínačce s dějem, děj a děj v druhé projekci. V Ovoce stromů to Kučera Chytilce odvedl 40 let před tímto - jen to naplnit významy! Tam i zde. Jako by technologie zabrzdila obsah. To je tak, když se z technologie dílo počíná. I jako předstupeň je to ale vzrušující možnost - plynutí dvou filmů zároveň. Radektejkal dobře shrnuje tu očekávatelnost scénáře zde i důležitost zvukové stopy. ()
Po velmi vydatné večeři vyrazit na Toyen není vůbec, ale vůbec dobrý nápad. Pod vlivem mnoha událostí, zážitků, myšlenek a pocitů jsem během hodinové stopáže nebyl schopen se správně koncentrovat a náležitě tento umělecký snímek vnímat. Naštěstí se nedá hovořit o nějakém ději, spíše jen o pásmu obrazů, básní a myšlenek. Jan Němec je jeden z nejzvláštnějších režisérů. ()
Vynikající námět utopený v manýrismu údajného enfant terribla a - další bohužel - Terezy Brdečkové. Přesto vzniklo cosi, co lze uchopit jako pocitový film, který téma Toyen otevírá pro další generace a čeká na seriózní životopis. Tento dluh zatím splatila pouze publikace k výstavě, což stále není dost. Litovala jsem, že tento Němcův počin je prakticky nedostupný a k vidění jen velmi raritně, ale ono opravdu není zas až tak o co stát. ()
Reklama