Sieť

K tomuto filmu mám zcela zásadní a osobní vztah. Když jsem ho viděla v době vzniku, tak jsem na jedné straně Sandře strašně záviděla, že si může všechno objednávat přes internet a na druhé straně jsem získala paranoiu, že se všechno co je na internetu dá zneužít (viz. ukrást identitu). Postupem času se mi všechno splnilo a potvrdilo (kromě ukradení identity, naštěstí). Z toho pro mě plyne poučení, že dobře věřím svým instinktům a zároveň mě naprosto fascinuje jak se ta tehdy fikce, skutečně brzy dostala i k nám a zažívám to co jsem chtěla. V té době by mě nenapadlo, že budu ještě za svého života moci nakupovat a cestovat pouze s platební kartou, objednávat si cokoliv na internetu a budu mít televizi pověšenou na zdi jako obraz. Takže k filmu jsem vlastně neřekla vůbec nic, ale to, že se mi splnilo vše co jsem si přála stojí za to. Za mě 90% (05.02.2021)

Jeden z thrillerů, kterému s ubíhajícími roky postupně upadávají hvězdičky. Příběh už zdaleka není tak strhující jak se mi zdál před patnácti lety, žánrová klišé jsou s uběhlým časem až příliš okatá, lapsy stále patrnější a konec děsivě nezvládnutý. Přesto je to stále koukatelná zábava a taky je tu Sandra Bullock, na kterou je stále radost pohledět a ani její herecký výkon mě coby diváka nijak neuráží. Možná si tedy občas na Síť nostalgicky vzpomenu, ale nemyslím, že bych se k ní ještě někdy chtěl vracet. (13.10.2011)

Takový normální thriller, kdy se situace hlavního hrdiny zdá místy totálně beznadějná. Jen je to v podání rozkošné Sandry Bullock a to se cení. Už v roce 2003 tu někdo psal, že film působí po deseti letech místy nechtěně vtipně. Po další dekádě je to stejné, ale myslím, že moc zhoršit už se to nemohlo. Mazání souborů by ale v reálnější podobě nepůsobilo takovým osvobozujícím dojmem. (20.08.2015)

Film z dětství pamatuji jako jeden z prvních filmů se "silnou ženskou hrdinkou", takže do jisté míry definoval moje předpoklady a očekávání v tomto poli a dnes tedy vyvolává jednak nostalgické vzpomínky na čas malin nezralých a zároveň i na urputnou práci ve snaze takovou sbírku klišé vytěsnit z paměti. Dál mám v poznámkách napsaných několik "nejvíc děsivých/nejsmutnějších" věcí, o kterých bych se chtěla zmínit. První je ta, že za dvacet let, co od vzniku filmu uběhlo, se to s postavením ženských postav v blockbusterech neposunulo nijak výrazně k lepšímu. Další je žánrová nevyhraněnost. Dnes film působí jako fantasy komedie odehrávající se v alternativním vesmíru, což je dané množstvím technologického pokroku, který se mezi tím udál. Ale myslím si, že i v době svého vzniku musel film víc působit spíš jako alegorie/podobenství thriller-krimi-drama. Velké množství prostoduchosti v logice příběhu totiž příliš nedovoluje navodit pocit reálnosti a strachu "může-se-to-stát-i-vám". Je to spíš abstraktní pohádka o boji s větrnými mlýny, o tom, že opravdové větrné mlýny jsou lidé kolem nás, a o nemožnosti autentických osobních činů mezi takovými lidmi. Škoda, že film trochu víc neakcentuje to, co mi dnes přijde jako nejsilnější moment Sítě. Ne to, jak někdo během pár vteřin přepíše druhému člověku život tak, že se zdá být někým jiným. Ani ne úplně to, že lidé, kteří ty údaje z obrazovek předčítají, nad nimi žádným způsobem nepochybují (Tady ve filmu jsou to policisté a lidé v nemocnici. Chápu frustraci hlavní hrdinky, která ví, že fakta jsou ve skutečnosti jiná, ale vykonavatelé svých profesí se musí spoléhat na své nástroje, ať už jdou digitální nebo ne.) Ale to, že lidé v reálném světě si fakta, která jsou jim předkládána, nedávají do kontextu s tím, co znají ze včerejška a předvčerejška... Takhle funguje mediální masáž (na mysl se krade 1984) a modelovou situaci v Síti představuje scéna z kanceláří Katedrály končící požárním poplachem, kdy kolegové a sekuriťáci na falešnou Angelu mluví jejím křestním jménem a vtipkují s ní a vůbec s ní jednají, jako by tam opravdu pracovala roky a přitom ji tam vidí asi třetí den a je to úplně jiný člověk, než by měl být. Já vím, že to je pravděpodobně jenom další chyba v nelogickém scénáři, ale když už to tam takhle je, tak to člověka zkrátka nutí takovou věc nějak interpretovat. Už tam opravdu chybí jenom scéna, ve které by přišla za svou matkou do jejího pečovatelského domu, který často a pravidelně navštěvovala posledních několik let, a tamní personál by s chováním typickým pro postavy ze skečů Monty Python policii řekl, že ji nepoznávají. Místo toho dostáváme v závěru informaci, že děsivý démon neměl žádnou identitu a tak se mu podařilo i po smrti vymknout systému, a také vtípek se symbolem pí, který je stejně úsměvný jako děsivý; zkrátka naše civilizace je odsouzena k zániku. (17.08.2015)

Čtyři pecky pro krimi drámo z devadesátek, které díky svému obsahu stárne rychleji než dnešní noviny? Nostalgie. Legendární Wolf, neokoukaná Buldoková a srandovní diskety. Jó, to byly časy, když jsme s klukama za desetikačku nakoupili plastové podtácky s kroužky uprostřed a trumfovali se, kdo na ně narve víc než tři texťáky. Tehdy mě fakt nenapadlo, že by kvůli těm třem a půl palcům mohla mít nějaká Sandra takovýhle průser... (07.02.2013)