Zástavy našich otcov

,,FOTKA NA HOVNO, ALE ŘEKLA, ŽE VÁLKU VYHRAJEM"..... Každej blbec si myslí, že ví co je válka. Jedna fotka to téměř sama o sobě převrátila naruby..... Ukazuje se, že amerika je fakt bláznivá. Film kvůli fotce. Emoční a citová hodnota skoro žádná. Postavy jsou neosobní. Eastwood se zahleděl do svého Million dollar baby. Hudba, styl, kamera - to vše nese stejnou šablonu. Výsledek však není stejný. A nakonec konec. Americkej kýč ! (16.09.2007)

A Single Shot Can End The War. Clinte, udělal jsi mi radost, zahraniční kritiky nelhaly a i když jsou Vlajky našich otců anachronismus, dívá se na ně hezky. Role ideologicky problematických ochránců zákona na vlastní pěst jsou nadobro odpuštěny, i já sledoval zaujetím filmy Raola Walshe a ty evidentně taky, děkuji ti za jejich tak věrnou narativní a stylistickou nápodobu, která není vyprázdněná.__________ Mohl bych sice kritizovat až přílišnou podobnost ani ne tak s Vojínem Ryanem, jako spíš s Bratrstvem neohrožených a od toho se odvíjející scénáristické a herecké nedostatky, ale proč bych to dělal, když to pohrávání si s klišé a schématičností žánru je tak promyšlené a patriotismus opodstatnitelný? Vyjma doslovného závěru se navíc jak Eastwood, tak i Haggis vyhýbají sentimentu a jejich proplétání 3 vypravěčských línií, do kterých se vloží v závěru ještě 4. "nová krev" je podána dostatečně přehledně (sledujeme jednak zpověď starého muže, jednak jeho vzpomínky na hrůzné a fyzicky bolestivé výjevy z války a vedle toho se rozvíjí línie s objížděním různých akcí a "propagace" památné fotografie... a když už otec nemůže dovyprávět svůj příběh, dokončí ho za něj syn).__________ Přestože nemám rád válečný žánr a myslel jsem si, že nelze v podstatě už nic prostřednictvím něj nového říct k současné tématice, po Mendesově Mariňákovi jsem byl podruhé - a mile, nutno podotknout - vyveden z omylu. Vlajky našich otců jsou filmem o tom, co stojí za obrazy, které si vytváříme, o demýtizování hrdinů a také o zacházení s válečnými "hrdiny" a mediální prezentací války. Tklivá hudba a závěrečné titulky doprovázené fotografiemi poté slouží k vytvoření vlastních příběhů... Pokud jsou Dopisy z Iwo Jimy skutečně lepší, toho Oscara budu přát tentokrát Eastwoodovi. Promiň Marty. (29.01.2007)

„Každý blbec sa vyzná vo vojne. Najmä ten, ktorý v žiadnej nebol.“ Clint Eastwood patrí spolu s Robertom Redfordom k posledným kovbojom Hollywoodu, ktorí si môžu v podstate robiť, čo sa im zachce. Ale to, čo si vyložil Eastwood na plecia v takmer osemdesiatke na krku, je dosť aj naňho: nakrútiť za nemalé peniaze DVA vojnové eposy o rovnakej udalosti, ale každý z pohľadu inej bojujúcej strany, to je skutočne dosť drsné. „Americký“ pohľad na boj o ostrov Iwo Jima sa nebojí polemizovať a klásť nepríjemné otázky. Monumentálne bojové scenérie (z produkcie Stevena Spielberga) a inteligentné obsadenie hercov, ktorí nepotrebujú miliónové honoráre ako motiváciu (Pepper z ÚDOLIA TIEŇOV, Patrick z FAKULTY, McDonough z DRAVCOV). Veľké, drzé a obdivuhodné – a s pachuťou v ústach („Kupujte dlhopisy“ alebo „Podľa mňa tá fotka vyzerá na hovno, nie sú vám vidieť tváre.“). Príbeh jednej zástavy. Ale Listy z Iwo Jima ma bavili viac. (01.03.2008)

Clint Eastwood podobné výpravné veľkofilmy vie točiť, v tomto prípade však výsledok trocha zaostal za očakávaniami. Dramaticky opäť výborné, tiež nejaké emotívne vypätejšie scény by sa tam našli, príbeh mi tiež prišiel zaujímavý, avšak koncepcia výstavby dejovej linky mi prišla zbytočne chaotická a komplikovaná. Jednotlivé dieliky skladačky celého príbehu o šiestich vojakoch, ktorí vztýčili tú vlajku boli spájané dohromady cikcakovito, čo mne moc nevyhovuje. Preto len lepší priemer. Inak potešilo by, keby sa tam zmienili o tom, že Michal Strank sa narodil v Československu (Spiš) a že síce mal americké občianstvo (prostredníctvom naturalizácie jeho otca), no nemal o tom žiaden doklad. Škoda, že to tam nevypichli. Celkom zaujímavé by preto bolo vedieť na základe čoho ho vlastne povolali do armády. 65/100 (24.06.2017)

První část válečného dvojfilmu, který nabízí dva pohledy na jednu bitvu i když americký pohled se zabývá spíše jejími důsledky v obecné i osobní rovině než samotnou bitvou. A přestože dokáže fungovat jako inspirace pro další úvahy na předložená témata, není bohužel žádným výjimečně vydařeným dílem, Prožitek bitvy nedosahuje „ryanovské“ intenzity a opravdovosti, příběh samotný drhne a jednotlivé postavy jsou natolik nevýrazné, že jsem se v nich po celou dobu příliš neorientoval a nevytvořil si k nim žádný vztah. Zarámování současností, které celý film mění v retrospektivu, je zbytečné, poněkud chaotické a filmu ani příběhu nic nedávají. Na druhou stranu se mi líbilo důsledné oddělení obou stran, takže Japonce v podstatě neuvidíte. Jsou víceméně jen anonymními hlavněmi kulometů, děl a pušek chrlících smrt odněkud z krytů. Kladem je také kontrast válkou traumatizovaných pěšáků, zneužitých navíc propagandou k naplnění státní kasy, s Amerikou, která na jedné straně touží po senzacích a hrdinech, na druhou stranu odmítá přijmout navrátilce změněné prožitými hrůzami. Za pozornost stojí i mechanismus, který se z obyčejné fotky stává symbol. (15.03.2020)