V zámku a podzámčí

“Ano, lidé byli stvořeni k obrazu božímu, ne psi… Vyhrál jste, doktore… Ne, Vy… Protože jste uměla odpustit.“ Televizní zpracování klasické novely Boženy Němcové, dnes již téměř legendární. Z každého záběru, z každé repliky dýchne na diváka nádherně starosvětský duch časů dávno minulých. Nespravedlivý sociální řád tehdejší doby, kdy chudí byli opravdu chudými a bohatí o ně dbali jen málo, stejně jako literární předloha, obžalovává s krutostí neúprosnou. Žaluje účinně, přitom však tak laskavě. Dojímá, útok na vaše city však není jejím záměrem. Je neuvěřitelné, že účinkem se nemíjí ani po mnoha letech od svého vzniku, ani po mnoha zhlédnutích… Jen jsem si po letech uvědomila, že Daniela Kolářová tu vypadá jak nádherná madona, těžce sužovaná, trpící madona… „Pamatuj, člověk má jen mezi poctivými své přátele hledat…“ (12.07.2015)

„Lidé byli stvořeni k obrazu božímu, ne psi“ Kouzelně natočený film, který sice zobrazuje (zejména v úvodu) těžkou bídu prostého lidu, přesto vyznívá až neuvěřitelně pozitivně. Jako by onen příběh o jednom doktoru (Petr Haničinec) s „pověstí sociála“ a přesvědčením, že „je potřeba lidskou společnosti postavit na onačejších základech“ a jedné hraběnce (Jana Brejchová), která díky doktorovi pochopí, že „člověk může být šťastný jen když dovede odpustit“, byla spíš taková pohádka pro dospělé. Božena Němcová zažila bídu na vlastní kůži, a tak se asi nelze tomu pozitivnímu závěru ani divit. (06.04.2021)

Němcové sentimentální patos s jednoznačnými postavami nebo těžce předvídatelným vývojem charakteru (hraběnka) jsem nikdy nemusel. Zdlouhavé, popisné vyprávění bez zajímavějších odboček, kde divák (čtenář) nad dobrotou lidu v podzámčí "žasne" a nad zbohatlíky s nelibostí ohrnuje nos. Průměrný výtvor přeceňované české pisatelky. A je to takové, no, socialistické. (02.09.2015)

"V zámku a podzámčí" pro mě byl dlouhou dobu jen název jedné z knih ze seznamu školní povinné četby. Dva týdny zpátky jsem náhodou zahlédl tento název v TV programu a rozhodl jsem se na tento zfilmovnaý příběh podívat. Výsledkem jsem byl ohromen, jedná se o úžasný a zajímavý, i když možná lehce naivní příběh o jednom sirotkovi, jedné nepříliš sťastné kněžně a jednom doktorovi žehrajícím na nespravedlnost světa. Když se osudy těchto tří lidí, kteří spolu zdánlivě nemají ani nemohou mít nic společného, spojí dohromady, vzejde z toho příběh, který dokáže zaujmout a který může i ty největší pesimisty přesvědčit o tom, že dobro nakonec může zvítězit. Filmu dominují naprosto přesvědčivé herecké výkony všech zúčastněných, což v kombinaci s bezchybnou režií a zajímavou předlohou dělá z tohoto příběhu film, který stojí za to vidět a u kterého se snad ani žádný divák nemůže nudit. Já jsem s výsledkem spokojen a nakonec jsem se rozhodl udělit čtyři hvězdičky. (11.11.2012)

Velká česká spisovatelka a jedna z nejvýraznějších představitelek pozdního obrozeneckého období Božena Němcová (1820 - 1862) vytvořila nejzávažnější část literárního díla až v posledním desetiletí svého života, v době, která pro ni nebyla psychicky ani fyzicky přiznivá. Vedle snad nejslavnější, autobiograficky pojaté Babičky převažují v její tvorbě krátké povídky, nejčastěji situované do venkovského prostředí, v němž se setkávají příslušníci jednotlivých vrstev i věkových generací. Obvykle v nich následuje motiv napravení a zmoudření (ne náhodou bývají napravenými téměř zákonitě lidé šlechtického původu). Filmoví tvůrci se ovšem k Němcové vraceli kupodivu výjimečně a nejčastěji proto, aby se pokusili o nové a modernější zpracování Babičky; televizní adaptace režiséra Ludvíka Ráži je vlastně zatím jedním z posledních návratů ke spisovatelčině odkazu. Navrátem ale doslova velkolepým, aniž by ona velkolepost byla na první pohled jakkoli zastoupena. Dramaticky sevřený příběh chudého sirotka, kterého můžeme chápat jako prostředníka k mravnímu vykoupení marnivé zámecké paní, vyniká kromě výborné kameramanské práce Andreje Barly především galerií mimořádných hereckých výkonů. Vedle plejády elitních zástupců české divadelní a filmové Thálie (Brejchová, Budínová, Kolářová, Hlaváčová, Havelková, Růžek, Haničinec, Pešek, Sklenčka, Satoranský a celá řada dalších) ale nelze neupozornit na vskutku jímavý herecký výkon sotva desetiletého Marka Mikuláše, který byl rovnocenným partnerem starším a zkušenějším souputníkům. Nadčasová hodnota většiny televizních inscenací, vyrobených paradoxně v politicky nekompromisních letech tzv. normalizace, zůstává nepominutelná a stále inspirativní, neboť oplývá několika nezbytnými pozitivy - kvalitním scénářem, přesnou režijní koncepcí a přehršlí dnes již stěží nahraditelných hereckých kreací. Atributy, které současné tvorbě až palčivě schází. Bohužel. (03.08.2010)