Bournovo ultimátum

Jakkoli jsou pokračování úspěšných snímků většinou jen nastavovanou kaší nebo přinejmenším přes veškerou snahu nedosahují úrovně prvního dílu, v Bourneově trilogii je tomu přesně naopak. Trojka, která dějově bezprostředně navazuje na dvojku, je nejdynamičtější a stylově nejvybroušenější částí série. Velmi dobrý scénář, bezchybné herecké výkony, dokonalá choreografie bojových střetnutí, přesně vybrané hudební pozadí, zběsilé tempo, které diváka pohltí a rychlá kamera, která spolu s častým střihem vytváří zdánlivě chaotickou změť pohybů a nutí diváka pozorně sledovat obraz. Snad jen poněkud klišovitá scéna na závěr budí obavy z dalších pokračování, kdy nevěřím, že by se podařilo nasazenou laťku zachovat. Celá trilogie tvoří logický rámec, který se završí když se Bourne střetne se svým stvořitelem a pochopí, že nejtěžší souboj musí svést sám se sebou. Celá trilogie tvoří absolutní špičku akčního žánru v tomto desetiletí.Celkový dojem 95 % (26.08.2007)

Po přečtení Bordwellovy kritiky bourneovského stylu (viz tady a tady) se ve vší (a opravdu nemalé) úctě k tomuto teoretikovi musím ptát, kde končí "zesílení" hollywoodského stylu a kde začíná jeho "změna". Podstata formální progresivity Bourneova ultimáta v porovnání se současnou hollywoodskou tvorbou totiž spočívá v propojení těkavého stylu ruční kamery a téměř konstantní dvouvteřinové průměrné délky záběru (přičemž nositelem pocitu kontinuity se stává primárně zvuk) s využitím různých typů pohybu. Bourneovo ultimátum produkuje pohyb na rovině žánrových standardů (pohyb honiček) a vyprávění (pohyb vyprávění, pohyb ve smyslu distribuce informací). Bordwell se ve své práci tak zarputile soustředí jen na stylistický systém a vágní argumentaci o běžném příběhu, že se zcela odpoutává od vnímání narativního systému se stylistickým. Ale právě v něm spočívá zásadní revoluční krok Bourneova ultimáta od Bourneova mýtu. Ten s distribucí informací i pohybem honiček pracoval standardně (honičky směřují zásadně dopředu :), zatímco Ultimátum zmnožuje informační zdroje v rámci jednotlivých scén (jediný "vševědoucí" je divák - jen on se orientuje na letišti i v Tangeru) a znejasňuje pohyb honiček (ne dopředu, ale vertikálně, diagonálně, případně zpět :). Těkavost stylu není jen ona už poněkud profláklá analogie k mentálnímu stavu hrdiny, ale spíš fokalizace profesionálního myšlení, jejíž význam nám dochází až zpětně. Každá akce obsahuje řadu dílčích narací (Bourne je jako šachový hráč o několik tahů napřed a my si každou jeho sérii reakcí musíme domýšlet jako příběh, jehož pointa se odhalí až posléze). Bourneovo ultimátum tak pro mě představuje - navzdory Bordwellovým tvrzením (která jsou jako obvykle precizně vystavěná, ale zkrátka příliš dopředu determinovaná tím, co chce dokázat) - revoluční počin, který sice částečně může obsahovat postupy známé z jiných filmů, ale progresivní je jejich celkové využití (plus paralelní propojení celé trilogie s přesahem i do původního televizního zpracování). Tvrdit tedy, že Bourneovo ultimátum je jen kopií Bournova mýtu, tedy považuji spíš za důsledek necitlivého omezeného (ve smyslu důrazu na pozorování jednotlivých aspektů stylu a vyprávění) sledování. PS: Po letech jsem se k tématu vrátil ve studii Bournův mýtus: akční film pohybu. (05.09.2007)

No to je mi ale "překvapení". Kdo by to byl čekal, že? Znovu špičková podívaná napínavá od první do poslední minuty. Greengrass se drží linie nastolené Bourneovým mýtem, jen zrychluje, přitvrzuje a definitivně mění akční film v jednu dlouhou nekonečnou honičku o několika vrcholech. Auta, motorky, bitka ve sprše a Moby na konec... a z Bournea je finálně agentský "motherfucker" numero uno. Jenom jsme to už jednou viděli, potřetí už musí Greengrass alespoň trochu pozměnit koncept. Mimochodem, herce tak srostlého se svou postavou jsem snad nikde jinde neviděl, napodruhé už mi ale trochu víc vadilo, že se Bourne mění v úplně strojové monstrum, které prakticky nedělá chyby. Až na Deshovu fintu se mu všechno daří, všude včas doběhne, každou havárku rozdýchá. Emocionálně mě to právě kvůli téhle "bezchybnosti" začíná tochu míjet. (16.08.2007)

Vidět Bourneovo ultimátum a zemřít... -- Jak popsat zážitek z filmu, kde se na začátku musíte fakt kurevsky zhluboka nadechnout, protože pak už na dýchání nebude čas? Filmu, kde je je každý záběr v akci jen přesně tak dlouhý a a ani o setinu víc, jen aby jste si z něj dokázali vyextrahovat potřebnou informaci, kterou podává. Žádné opájení se kompozicí, barvami, rozmístěním postav a předmětů v záběru, ale jen účelová filmařina. Když jde o kejhák, není čas přemýšlet a "vychutnávat", jako diváci budete vlastně ve stejné pozici jako Bourne :) Žádný přestávky na chcaní, i kouknutí na čas na hodinkách a můžete přijít o informaci, tohle je rozjetej vlak, kterej nikde nestaví. Geniální a jsem smutnej, že je konec, ale pokračování už nechci určitě. Jen blázen by se pokusil trumfnout tohle... (25.08.2007)

Myslím, že se mi ještě u žádného filmu nestalo, abych byl už zhruba ve dvacáté minutě takhle nadšený z vynikající režie. "Naháněná" na nádraží je opravdu mistrovský kousek .... Greengrass se ale nezastaví a žene diváka od jedné lahůdky ke druhé, aniž by mu dovolil příliš se nadechnout .... Každá dobrá série by měla končit majstrštykem - Bournovi se to povedlo. (02.11.2007)