V tieni

Dobovky českým filmařům vždycky šly a není žádným překvapením, že za jednou z těch nejlepších stojí právě David Ondříček. A jak obvykle Ivana Trojana nemusím, v tomhle filmu je neoddiskutovatelně velkým tahounem a spolu se zbytkem ansámblu Dejvického divadla směle vnese diváka do zážitku svinstev (jinak to nejde říct), jež se v padesátých letech odehrávala. Je to ten typ filmu, co vás informačně znatelně obohatí, ale znovu už si jej pravděpodobně chtít pustit nebudete. Stojí to za to.. (22.02.2020)

Z každé minuty je cítit Ondříčkova nevole přitlačit na pilu, ale zejména v některých scénách od ní měl možná upustit. To je pravděpodobně důvod, proč mne příběh nestrhl, což u podobného tématu jinak bývá zvykem. Trojan standartně přesvědčivý a opět jednoznačným tahounem snímku. Absenci výraznějších emocí ale nezabránil - 70%. (15.09.2012)

Plány sionistů zhati rudí vepři boubelati, aneb Don Quijote de la Hakl Ve stínu lopatek větrného mlýnu nápadně připomínajícího krakatici.. Sikorova úchvatná kamera nechávala tváře postav tak často Ve stínu, až jsem čekal, že se z přítmí vynoří Humphrey Bogart a zapálí si. Nechávala je Ve stínu šedi obludné doby, kdy barvu měli jen narcisy, tramvaj a krev rovného člověka. Doby, kdy spravedlnost tiše trpěla Ve stínu zvůle. Sic Ve stínu zůstalo Ve stínu světových bratříčků, v tuzemském měřítku se většina krčí v tom jeho.. Mám jen tři a půl drobné výtky: 1.) Příliš úderná hudba vše urychlovala a vedla divácké emoce zbytečně za ručičku, 2.) konstrukt detektivní zápletky neměl daleko ke konstruktům obžalob při komunistických procesech, tady Epsteinova práce trošku kulhala za ostatními nadstandardními filmařskými prvky, 3.) scéna s dědičností morálních vlastností zbytečně doslovná, vše mělo skončit Slavíčkem na zdi. A ta poloviční? Zvuk přílivu a skřehot racků, když má člověk z obličeje maso na hamburgery a chystá se „odejít“ - nevím, kdo s tímhle klišé začal, snad Leone u pana „Chu-Chu“ Mortona v Tenkrát na západě.. Toť však výtky nepodstatné s ohledem na poselství. Co je lepší? Moci se podívat na sebe do zrcadla, nebo moci ještě někdy zrcadlo vidět? Člověk není Bůh, aby odpouštěl. Nesmí se stát, aby zavřel oči, zapomněl a memento hrůzné éry nad ním kouzelnickým pohybem ruky udělalo své: „Puf…“ (31.05.2013)

Poměrně slušný filmařský crossover, který má ale až příliš chyb na to, aby z něho mohla být veřejnost oprávněně tak odvázaná, jak je prezentováno v médiích. V čem film selhává nejvíc, je detektivní zápletka. Těžko může detektivka fungovat, když každému je od začátku jasné, kdo "je vrahem". Se zoufalou předvídatelností souvisí i antikomunistická čepička, kterou je film přikryt: Opět nechybí klasické zdůrazňování identifikačních symbolů a doslovné vysvětlování pro mladší a neznalé (zde např. u měnové reformy). Tento film tím spíš nechtěně přispívá k zprofanování antikomunismu a vytváření historického mýtu, kterého se lidé přestanou bát, protože přestanou věřit skutečné historii. Nejde o to, že by se antikomunistické filmy neměly točit, ale neměly by být tak tupě edukativní; u tohoto filmu to naštěstí není tak přehnané jako např. u jiného letošního filmu - u Konfidenta. Politizace detektivky je o to kurioznější, když si všimneme, že hlavní postava je přísně apolitická - nijak se nevymezuje k systému, není ve Straně a jakoby byla z úplně jiné doby. Přitom ve skutečnosti by takový člověk z příběhu vypadl v okamžiku nástupu StB na scénu (nedůvěryhodný nekomunista, který maří inscenování politického procesu). V kontextu závažnosti vyšetřovaných trestných činů se dokonce divím, že kpt. Hakl nezemřel někde ve druhé třetině příběhu... Takhle by se dalo pokračovat dál: indicie zjišťované skrz nezakryté okno, neschopnost StB najít klíčový důkaz proti ní, vůbec smysl celého jednání StB, která nemá zapotřebí takto komplikovaně vyrábět důkazy proti židovské obci atd. atd. Co nelze filmu upřít a nepřičíst k dobru, jsou detaily; takové ty drobnosti, které si divák třeba ani neuvědomuje, ale které zvěrohodňují scénu a přibližují atmosféru doby více, než všechno to vyřvávání úspěšných procent a antiimperialistické propagandy z tlampače na ulici nebo recitování Kulaka - viz výprava, kostýmy, kulisy, rekvizity, sluneční brýle na očích členů soudu apod. Povedené jsou i náznaky milostných scén, technické provedení vražd, Muchowova hudba... Jako celek je to ale trochu kostrbaté. (26.09.2012)

Ve stínu je zdařilý temný thriller o protižidovském spiknutí uvnitř komunistického ČSR ve vyburcovaném roce 53. Mile mě překvapilo, jak Ondříček civilně ukočíroval reálie - 50. léta nejsou jen absurdně temnou dobou, ale mají v sobě i kus "hrabalovské" proletářskosti a budovatelké hověziny (skvělá recitace básně Kulak). Nemá cenu se tvářit, že jde o bůh ví jakou detektivku - po chvíli je poměrně jasné, že spíš než o "whodunit" jde o vyhrocený střet tvrdohlavého kapitána kriminálky s "krakaticí" StB. Jenže tady nastává kámen úrazu: i když Koch i Trojan hrají skvěle, film má kvalitně napsané dialogy a drží napětí, nakonec demaskuje to nejbanálnější morální klišé o hrdinství tváří v tvář "zvůli zhora". Děje se tak za cenu scenáristických veletočů a nerealistických řešení (ve vztahu k rodině, ale i ve vztahu k celému monstrprocesu s židovskou obcí), bohužel i značně mlhavých motivací charakterů (úplně tu uniká rovina, která by jakkoli řešila fakt, že si oba hrdinové zavdali s "krakaticemi" a hlavně kapitán Hakl nemůže být tak andělsky čistý a zásadový, jak se film tváří) a spěje k trapném heroickému gestu v závěru. Jinými slovy se tu realismus a drama upozaďuje ve jménu ušlechtilé moralitky o hrdinech, kteří se vzbouřili - namísto vrstevnatého filmu tak sledujeme v jádru triviální šachovou partii s konstrukty. Strašná škoda, vystižení prostředí prozrazuje, že bylo ve hře mnohem víc. A závěrem: proč v každém podobném filmu musí hrát v 90% stopáže návodná hudba? Nechte už proboha diváky myslet a cítit za sebe. (04.09.2012)