Biela stuha

Tady jsou jakákoliv slova naprosto zbytečná. To se musí "vidět, zažít na vlastní kůži, projít si tímto snímkem". M. Haneke je naprosto originální režisér s nezaměnitelným rukopisem, na jehož snímky v drtivé většině případů není dvakrát příjemné se dívat, nepředkládají se tu a následně neřeší zrovna "oddechová" témata, ale člověk (divák), tak nějak vždy začne snímek sledovat, postupně se "do něj dostává, čas se stává relativním, nemůže od něj odtrhnout oči a najednou zjistí, že proplul celým snímkem, zůstává spousta otevřených a nevyřčených otázek a stejné množství nedořešených a nevyřčených odpovědí“. Divák pouze cítí, že byl svědkem "něčeho velkého". Při sledování všech Hanekeho snímků však platí skutečnost (za to ho ostatně mám tolik v oblibě), že člověk (pro plné vychutnání si snímku), nemůže být pouze pasivním divákem, ale musí jít snímku "naproti", klást si neustále otázky, následně si na ně zkoušet odpovídat a nebýt přitom frustrovaný, že se stále nemůže dobrat "uspokojivého" výsledku. Bílá stuha je pro mě osobně po Funny games USA, Utajeném, Kódu neznámém a Pianistce již jeho pátým snímkem a jedním dechem dodávám....bezjakýchkoliv debat NEJsilnějším filmovým zážitkem. Vyprávět cokoliv o snímku samotném nemá cenu, ostatně podívejte se sami a udělejte si úsudek každý z vás. Pouze za sebe dodám, vypíchnu (pravda, to je u Hanekeho filmů již dávno nepsaným pravidlem) VELMI působivou černobílou kameru Christiana Bergera, která s (cíleně) volně plynoucí Hanekeho režií a divákovým průvodcem (učitelem) dělá z celého tohoto snímku nesmírně silnou podívanou. p.s. mám rád ty "řídké případy", kdy člověk po skončení snímku jen tupě zírá na ubíhající závěrečné titulky a ještě řádnou chvíli si snímek "v sobě dohrává". Tohle je přesně ten případ a musím zároveň konstatovat, že tomu velmi napomohla (zcela určitě to byl i Hanekeho záměr) absence jakékoliv hudby (při závěrečných titulcích). p.p.s. musím přiznat, že se celkem bavím místními spílajícími komentáři na adresu Hanekeho, co se týče „otevřeného, nedořešeného“ a pro velkou většinu neuspokojivého konce. Je vidět, že pro valnou většinu to bude první setkání s režisérem. Zkuste takové snímky jako Kód neznámý, či Utajený. Zde to není apriorně o nějakém „dořešení“ místních případů. Zkuste to nebrat jako detektivku, ta zásadní myšlenka je zcela jasná. Všechno (tedy i zlo) začíná a následně i „klíčí“ ze samotné VÝCHOVY a přelévá se to následně z generace na generaci. (27.05.2011)

Příšný řád a pevná discilpína. Tahle vesnice si na tom přece tak zakládá. Všechno je předem jasné, nalinkované dlouho dopředu, kdo je pán a kdo ne, kdo na to má, kdo musí sklonit hřbet. A stačí tak málo a vše náhle dostává trhliny. Jedna nehoda, napadení a tahle tak dlouho budovaná jistota začíná dostávat povážlivé trhliny. Řečí se šíří, nejistota narůstá a na povrch začínájí vypoluvat souvislosti, které už zdaleka nevypadají tak idylicky, jako na začátku. Blíží se nová doba tahle a tyhle tragédie jsou jen malou předzvěstí, kterou tuhle společnost čekají v dalších mnoha letech... (17.03.2015)

Dnes se v psychologii mnoho mluvívá o rodinné terapii, v církevním kontextu zase o (někdy kontroverzním) "uzdravování rodových kořenů", tento film je pak jakousi sondou do jedné pruské vesnice, která by takovou kolektivní terapii a kolektivní uzdravení potřebovala. Pod povrchem lehce protestantsky upjaté venkovské harmonie se tu skrývají různé formy zla a a různá zranění, která vytvářejí chorobný mikrosvět, kde jsou téměř všichni zúčastnění zároveň oběťmi i viníky. (28.05.2011)

Čo sa týka tohto pána režiséra ide o neobvykle priamočiary snímok s výbornou naratívnou zložkou, ktorá divákovi uľahčuje už i tak pohodovú orientáciu v deji, no zároveň však aj podsúva niektoré myšlienky spolu s pocitmi hlavného hrdinu. Príbeh je smutný, ťaživý a vychádzajúci z neutešených pomerov nemeckého vidieka na začiatku 20. st., pričom celkovú depresívnejšiu atmosféru ešte príhodne umocňuje čiernobiele prevedenie, ktoré sa sem vynikajúco hodilo. Veľké plus vidím aj v precíznej práci čo sa týka samotného verného zobrazenia pomerov vidieckej, príp. malomeštiackej predvojnovej spoločnosti a to po obrazovej aj obsahovej stránke. Zaujal ma hlavne pekne spracovaný opis vzťahu cirkvi k spoločnosti a pomery vo vnútri rodiny, hlavne otcovská nadradená zložka, od ktorej sa vlastne v snímku mnohé odvíja. I samotné vypichnuté problémy spolu s následným riešením alebo aspoň čiastočným vysvetlením tu boli ukážkové, pričom veľa toho bolo ponechané na divákovi, nech si niečo domyslí aj sám, skrátka nádherná práca. Zatiaľ môj najlepší Haneke a jasný plný počet hviezd. Videné počas Challenge Tour 2015: 30 dní so svetovou kinematografiou. (23.04.2015)

Michael Haneke je krutý vypravěč. Ten odosobnělý a chladně akademický způsob vyprávění (a snímání), který zvolil pro Bílou stuhu, je stejně sadistický a beznadějný jako samotné události, o kterých film vypráví. Absence nediegetické hudby, černobílá kamera nového realismu prostá jakékoliv stylizace, dlouhé tiché záběry, emocionální prázdno – to vše jsou v Hanekeho rukách velmi silné zbraně vyvolávající u diváka záchvaty deprese, zhnusení, nevolnosti a strachu…strachu ze samotné podstaty člověka. Bílá stuha je stejně tak odosobnělá a prostá emocí jako samotné postavy v ní, díky čemuž vyznívá celé vyprávění ještě naléhavěji a diváka doslova emocionálně vyčerpá. ____ Haneke je trpělivý vypravěč-sadista, který neužívá zaběhlých filmových postupů a vypravěčské rutiny, aby divákovi usnadnil zážitek (uchlácholil ho) – nebudí emoce pomocí hudebního podkresu, místo toho se hudby vzdal úplně a je jen objektivním pozorovatelem-historikem bez empatií a právě tahle absence emocí –u postav a i v samotném vyprávění – je tím nejděsivějším, co Bílá stuha nabízí. V roce 2009 dali o sobě hlasitě vědět dva z předních představitelů německé kinematografie a v obou případech to stálo za to. Werner Herzog ukázal Hollywoodu pravou podstatu remaků se Špatným poldou a Haneke nám všem naservíroval akademický majstrštyk krutější než ten nejkrvavější slasher. 100% (14.05.2010)