Tři opice

Vidíme, slyšíme, mluvíme, ale mnohdy raději nevidíme, neslyšíme a mlčíme. Z hlediska scénáristického nenabízejí Tři opice nic ukrutně originálního. Být příliš přísný, označím je prostě za další příběh o zločinu, trestu a hledání odpuštění. Brát jej coby příběh symbolický, nikoliv realistický, dá se říct, že podobnou situaci musí párkrát do života řešit každý a minimálně každý druhý se snaží být stejně vypočítavý jako hrdinové tohoto filmu. Filmu vizuálně zachmuřeného, přesto nádherného. I díky tomu, že jsem seděl velmi blízko plátna, jsem každý pečlivě komponovaný záběr mohl studovat jako obraz v galerii. Což mne, přiznávám, často bavilo více nežli samotný příběh. Možno šlo o tvůrčí záměr, aby pořád bylo na co koukat, co nového objevovat. V žádném případě si nemyslím, že jde o film nudný, pouze si žádá, aby k němu bylo přistupováno trošku jinak. Zvídavěji. 80% (07.07.2008)

Úprimne som prekvapený z týchto hodnotení. Ceylan je totiž podľa môjho názoru jeden z najtalentovanejších režisérov. Má svoj osobitý fotografický štýl. Veľký cit pre odramatizovanie situácií v ktorých paradoxne dokáže odprezentovať veľkú dávku emócií. Tri opice sa nesú v podobnom štýle ako Climates. Máme tu pomerne jednoduchú zápletku, ktorá je veľmi pekne rozvitá a necháva priestor na odhalenie vnútorného sveta každej z trojice postáv. Ceylanove povestné zábery na more, oblohu, panorámy a oči odhaľujú veľmi citlivý príbeh jednej rodiny, ktorá sa snaží zachrániť pred rozpadnutím. Nielen hodnôt, ale ja všetkého čo doposiaľ poznali. Pre mňa veľmi silný film, kde tradične dominuje ticho a zvuk vetra. Meditatívne a natočené z veľkým citom. (20.03.2015)

Tak tady bylo něco špatně. Nuda, šeď a deprese, dalo by se říct. A to jak scenáristicky (děj by se dal shrnout do 45 minut), tak střihem, kamerou....Jedině ten čvachtající chlapeček mě dostal. Mám-li to shrnout celkově, nenarazila jsem na jedinou zápletku, kterou bych neodhalila ještě, než se děj stačil rozvinout. A to je hodně smutné. Záhadou mi zůstává název. (11.07.2008)

Krásně hladce zrežírované, perfektně rozfázované. Výtečná kamera. Na Ceylanův styl je potřeba si nějakou dobu zvykat, ale když se na tu vlnu naladíte, tak je potěšením sledovat tu návaznost záběrů, práci s herci a umění zachytit zvláštní a unikátní okamžiky. Teď už možná budu schopen zpětně plně docenit Tenkrát v Anatolii, kde jsem režisérův styl teprve pomalu poznával. Jak je vidět podle hodnocení, není to určitě pro každého, ale já mám pomalé, hladce plynoucí a dialogově sporé filmy rád. (22.12.2012)

Bifurkace je bod ve vývoji příběhu (či systému), z nějž lze uvažovat určitý počet konkrétních, předem nijak nerozhodnutelných, rovnocenných možností, kudy se bude vyvíjet dál. A tenhle film je ryzí bifurkační drama, soustředěně a precizně zpracované. Scéna diváka postaví před několik málo možných vyústění (sledovaný muž usne za volantem, nebo neusne? -- je to on, kdo přejel člověka, nebo je naopak on tím svědkem nehody? -- souhlasil s návrhem, nebo nesouhlasil? -- zná jeho rodina pravdu, nebo nezná? -- -- spala s ním, nebo nespala? -- díval se na ně její manžel, nebo se dívala jeho manželka, nebo to byl její syn, kdo se díval? -- zabil ho on, zabila ho ona, zabil ho někdo třetí? -- skočila, nebo neskočila? -- a tenhle souhlasil s návrhem, nebo nesouhlasil? ... a na citlivější škále můžeme stejně vyplnit i prostory mezi těmito hrubými bifurkacemi nekonečně jemnohmotnějšími -- myslí na to, nebo na ono, když ji pozoruje -- cítí k ní zášť nebo lásku, jak se na ni dívá? -- myslí si o něm, že to udělal? -- myslí si o ní, že to udělá? -- ...). Pravidlem je, že na rozuzlení se nikdy nedíváme, ale na otázku se nám jakoby mimochodem vždycky v dalším ději odpoví. Je to pochopitelné z následných hovorů nebo jednání. A pak se příběh znovu zauzluje a v hlavě nám vyvstane další otázka, dvě tři možné odpovědi, a pak se v nové scéně dozvíme, co z toho se mezitím doopravdy stalo, jak se to odehrálo. A tak až do konce, který sám je novým bifurkačním bodem, a příběh odtéká za titulky dál a provází jej vějíř možných, velice konkrétních pokračování v naší mysli. *** Režisér k výstavbě tohoto neobvyklého vybroušeného klenotu mistrně používá zvukovou stopu - nechává ji kupříkladu přetékat z jedné scény do následující, aniž byste především zpočátku znali mechanismus filmu a věděli, že právě ve střihu mezi scénami se odehrálo to, nač se ptáte, a vy se díváte na nový stav v ději, který v sobě už skrývá odpověď. Tak máte vždycky na vzrušující reflexi několik vteřin, v nichž vám má dojít, že těch několik vteřin už jste to měli vědět. Nic podobného jsem ještě ve filmu nezažila. Jsem naprosto soukromě nadšená. *** Na druhé dívání je to nově fascinující. Znáte příběh a už v něm není napětí, otázky jsou rozhodnuté a vy se díváte jako na obraz, který už byl namalován a sledujete tahy a barvy a plochy a obdivujete techniku. Co předvádějí herci, je strhující. Jedním pohledem očí, dlouhým záběrem, lze vyjádřit, jak o sobě uvažují, jak se na sebe dívají, co si do sebe promítají, a v jednom pohledu se stihnou vystřídat i tři čtyři zlomy v jejich duševních pochodech. Ženskost, mužskost, synovskost, manželskost v různých představitelných životních scénách v celé škále emocí s představitelnými důsledky. Nádherné obrazy plné srozumitelného napětí mezi lidmi, kteří spolu už hodně prožili a cítí k sobě všechno od despektu a nechuti přes záchvěvy vášně po soucit. Jenom ne lhostejnost. *~ (23.05.2014)