Obsahy(1)
Daigo Kobayashi (Masahiro Motoki) je violoncellista v tokijském orchestru, který byl kvůli malé návštěvnosti rozpuštěn. Daigo se rozhodne i se svou přítelkyní Mikou (Ryoko Hirosue) přestěhovat do své rodné vesnice Yamagata. Nejdříve ze všeho si snaží najít práci a náhodou narazí na nabídku pracovního místa v jisté společnosti NK Agent s textem "Práce, která pomáhá na cestách". Nejdříve si myslí, že jde o cestovní agenturu, ale po příchodu do společnosti zjistí, jak se mýlil. Ve skutečnosti jde o specializovanou firmu zabývající se obřadním ukládáním do rakví. Pochopitelně se to jeho ženě ani přátelům vůbec nelíbí a zprvu jeho prací pohrdají a hnusí se jim. Daigo se ovšem své práce vzdát nechte a tak i po odchodu manželky pokračuje a učí se tomuto obřadnímu umění. (Kiyoshi)
(viac)Videá (7)
Recenzie (218)
Japonci sice chrlí spoustu dramat a nutno dodat, že je z nich dost na velmi dobré úrovni, ale na rozdíl od korejské tvorby jsou svým způsobem více vážná a pro mě místy až těžkopádná. Ne však v tomto případě. Při sledování Departures jsem si připadal jako bych se díval na korejský film. Je lehký, smutný, ale obsahuje i správnou dávku výstřednosti a humoru. Snímek netrpí zdlouhavými a nudnými dialogy, klade důraz na detail a scény smutečních obřadů jsou skoro tak dokonalé jako některá umělecká díla. Masahiro Motoki, který si zahrál postavu Daiga je herec na svém místě, trochu nesmělý i roztržitý zároveň, ale postupně se z něj stává mistr ve svém oboru a teď se díky němu o to víc mohu těšit na film The Longest Night in Shanghai, který tu již nějaký ten pátek suším na disku a ne a ne se k němu dostat. Úchvatný je tu ale i skoro 73 letý Tsutomu Yamazaki - Ikuei Sasaki jinak řečeno boss, který má stručně řečeno dokonalé charisma. Někomu možná bude tohle filmové dílo připadat příliš sentimentální, ale nic není uměle vykonstruované či neopodstatněné a tak se bezduchá ždímačka emocí vůbec nekoná. V Departures zazní i spousta krásné hudby, tento poetický soundtrack stvořil Joe Hisaishi, kterého jistě není třeba dále představovat, i tentokrát odvedl vynikající práci. Na závěr bych rád ještě dodal, že tohle drama není jen obyčejným pojednáním o smutku a rozloučení se zesnulými, ale především chytře natočenou a výborně zahranou černou komedií, která vnesla svěží vítr mezi dramatickou tvorbu a i když se tento závan nese ve znamení smrti, je velmi vřelý a vítaný. (9/10) ()
Tradičně vyprávěný příběh, který nikam nespěchá. Ostatně by se to k tématu ani nehodilo. Obřad přípravy mrtvého je svým způsobem fascinující uměleckou disciplínou. Přidejte si ještě nějaký ten melodramatický příběh a je vymalováno. Překvapily mne hlavně komické momenty, i když postupem filmového času nějak vymizely. Takže díky americké Akademii, neboť nebýt jejich ocenění, pravděpodobně bych se na film nepodíval, ani kdyby se k nám nějakým zázrakem dostal (90%). ()
Hezký film který dokáže místy velmi rafinovaně a vtipně využívat faktu, že divák vnímá smtr potažmo pohřby jako tabu plné vážnosti a neprůstřelného sentimentu bez toho aby tyto hodnoty něják nabourával. Naopak-přes všechnu tu chytlavou hru s divákem je to nakonec právě vkusný sentiment, který je tou výpovědní páteří filmu. Jediný zásadní nedostatek vidím v totální předvídatelnosti všech linek, odboček i jednotlivostí příběhu-což vychází z jisté klišoidnosti.. Je to sice klišé uchopené s jistou osobitostí, vtipem a vkusem, ale pořád je to klišé. ()
,,KDYŽ TAK NAD TÍM PŘEMÝŠLÍM, VEDL JSEM TAK VŠEDNÍ ŽIVOT“..... /// Zvyknout se dá na všechno. I na mrtvá těla. Jen nesmíte natrefit na to ,,špatný“ (to by se pak jeden poblil.) Jinak se tu samozřejmě jedná (ve vší vážnosti) o poetiku rituálu k oživení těla a zajištění posmrtné krásy. Tragédie úmrtí versus obřad plný klidné a precizní práce. Právě ten je silnou částí filmu. Osobní starosti, usmíření a odpuštění mě moc neberou. Stejně jako nevnímám žádný filosofický (ani jiný) podtext. Až to přijde, prostě mě jen spalte! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jsem ladič – pijan a hraju na čelo (NETÝKÁ SE spíš pijanů než ladičů a těch, co na čelo hrajou před zavíračkou na stole.) 2.) Říká se o mě, že jsem v pálení věcí dost dobrej. 3.) Neumím přečíst kamenný dopis. 4.) Zjistím, že s každý práce se dá donést něco domů. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * ()
75% - Laskavý film o zcela jiném pojetí pohřbu, než na jaké jsme v našich končinách zvyklí. Po všech stránkách velmi kvalitní záležitost. Emotivní děj k zamyšlení s občasnými zvláštními hurmornými momenty. Průvodce zkrátka obsahuje všechny barvy, na které se divák může těšit. Proč tedy dávám spíše zdrženlivé hodnocení? Z profesních důvodů. Autor hudby Joe Hisaishi (jehož tvorbu mám jinak rád) u mě zůstal za očekáváními a předvedl recyklovanou klišé písničku, kterou již jinde zpracoval mnohem lépe. Jako cellistu mě pak mrzí dvojnásob, že přišel s "easy listeningem" zrovna v momentě, kdy mohl využít potenciálu, který se mu s prvkem violoncella ve filmu naskytl. Hisaishi napsal již v minulosti cosi pro 12 violoncell a i zde při tracích s více celly dokázal, že mu to bohužel moc nejde (platí vlastně o všech co se na soundtracku podíleli, včetně muzikantů a hudebního režiséra). Kdo není profesně deformován jako já, nebude touto drobnou vadou na kráse rušen a užije si film určitě o moc víc. ()
Galéria (23)
Zaujímavosti (2)
- Filmovanie snímky prebiehalo v prímorskom mestečku Sakata v japonskej prefektúre Yamagata. (MikaelSVK)
- Masahiro Motoki (Daigo Kobajaši) jako přípravu na natáčení podstoupil kurz obřadního ukládání do rakví u skutečného pohřebního mistra. Režisér Jódžiró Takita se pak účastnil mnoha náhodných pohřebních obřadů, aby ve filmu zachytil skutečné chování pozůstalých. (Raztubyl)
Reklama