Špičák

Bol som tak akosi zvedavý na rannú, pôvodnú, ešte vtedy grécku, režisérsku tvorbu, Gréka Lanthimosa, ktorý si v nej nedáva žiadnu servítku pred ústa, a servíruje mi nekonečné explicitné, šokujúce zábery, jednej päť - člennej, izolovanej rodiny, v ktorej iba tatko opúšťa „múry” luxusnej vily, aby jednak išiel do továrne, kde pracuje, alebo taktiež zariadi potešenie pre syna, keď jedna dievčina ho pravidelne, týždeň, čo týždeň uspokojuje, a tak teraz sa dostávam ku prílišnej NAHOTE, či aj na INCEST príde, a de - facto je to opodstatnené, lebo títo všetci “MAGORI” , podivní, divní jedinci sú odmalička vychovávaní vo zvrátenom duchu, keď nemajú ani šajnu, že je to v bežnom svete padlé NA HLAVU ( Cigáni to berú ako samozrejmosť ) , čiže ich návyky v súčastnosti hraničia s maximálnou debilitou, ktorú si nedokážu už vydedukovať. Skúste byť oddelení od spoločnosti, neviem, od akého veku ( najlepšie po narodení ), a keď vám k tomu rodič natlačí kaleráby do hlavy, tak sa stanete absolútne odolný voči veciam, ktoré my neoddelení pokladáme za nechutné, skazené, zvrátené... Pochopil som hlavnú myšlienku, ktorá nabáda, že je nebezpečná takáto, extrémna izolácia, pretože vtedy sa z človeka stáva, akási šelma, zviera, ktoré si zachováva svoje zvieracie pudy. ALEBO : Ak rodičia ZLE zaobstarajú výchovu pre svoje dieťa, už od útleho veku ( napríklad, keď 3. ročné DECKO bude chodiť s fotrovcami po krčmách ), tak, čo sa z neho neskôr stane ? Veľmi dobrý film, ktorý ale obsahuje samé extrémy, ktoré sú až pomaly neznesiteľné a nestráviteľné zároveň... (28.12.2017)

Během projekce mi často naskočilo jméno Haneke - podobná nekompromisnost. Drásavou scénu provede pěkně do konce, kamerou rozhodně neuhne. Takže všechny strojené (a mnohdy incestní) soulože jsou nataženy do minut a třeba jen úkon zbavování se špičáku se za chladné nehybnosti kamery zopakuje hned třikrát. Znepokojivost podporuje i totální absence nediegetického podkresu, takže absurdnost jednotlivých situací působí zvráceně reálně. A právě vtipná absurdita některých scén v kombinaci s perfektně načasovaným závěrem mě nutí dát za pět. 2. nejlepší film Varů. (MFF KV 2011) (13.07.2011)

Aneb co se nestane když laskáte poštěváčky a sledujete VHSky s filmy 'Rocky' a 'Úsvit mrtvých'.... Špičák je jednoduše definicí a esencí sociální satiry, která lukrativně využívá paradigma dominového efektu z hlediska gradace narativu. Pointa zprvu není jasná, a divák tak ani zhola nemá sebemenší ponětí, vo co tady vlastně jde - a nepomůžou vám k tomu ani unáhlený dedukce, natožpak predikce. Snímek totiž na první pohled vzbuzuje dojmy spontánní improvizace či mystifikace, která nectí jakoukoliv pragmatickou zákonitost či hierarchii fikčního mikrosvěta - mnohdy až bizarními dialogy a jejich atektonickou výstavbou počínaje, absurdní hereckou choreografií a expresí protagonistů konče. Ta zvrácená pečlivost, s kterou Yorgos vede své aktéry jako epileptické karikatury, je de facto totální bizár (viz. scénka s tanečkem), ovšem jeho pojetí minimalismu je excelentní - totéž platí pro vztahové peripetie a destrukci rodinných vazeb.... Nakonec se z tohoto prapodivnýho kolotoče vyklubal dechberoucí a zcela atypický milník dystopického subžánru, geniální sociologický experiment, a v neposlední řadě rafinovaná kritika rodičovské diktatury, kterej prostě nemá sebemenší chybu. Je to zvrhlý, klaustrofobický, nesnesitelně provokativní. Pokud tedy existuje originálnější řecká žánrovka s tak kuriózní premisou, zabalte mě do athénského saténu a upalte mě zaživa extra panenským olivovým olejem. Tak ženiálně vypointovanou scenáristickou perličku, která si navíc zaslouží nejedno zhlédnutí, nevidíte každej den - Yorgos má kreativní fištrón jak málokdo! Yorgos je král. (26.07.2020)

Kdybych řekl, že jsem doposud něco podobného neviděl, tak bych lhal. Dogtooth je taková směsice filmů Antichrist (Lars von Trier) a The Village (M. Night Shyamalan). Spousta rodičů se snaží dětem vštípit své hodnoty a chránit je před nebezpečím a pokušením vnějšího světa. Rodiče v tomto filmu to dotáhli ještě dál. Až na krajní meze (pokud už je tedy dávno nepřekročili). Tři děti - dvě dcery (Aggeliki Papoulia jako starší, Marie Tsoni jako mladší) a syn (Hristos Passalis) - se učí, že "moře" je druh křesla, že song Franka Sinatry "Fly Me to the Moon" je záznam jejich dědečka, který vysílá poselství v podobě otcovské lásky. Celý film se tak odehrává v jednom domě s bazénem a čerstvě posekaným trávníkem, který je obklopen vysokým dřevěným plotem. To se tak stává útočištěm a zároveň vězením pro vysněné potomky. Ti tu bloudí ve spodnm prádle, mluví monotónně a jsou na pokraji incestu, bratrovraždy nebo obojího zároveň. Vizuálně je Dogtooth hodně podobný bazénovým obrazům Davida Hockneye. Převážně statické snímky, které jen zřídka ukazují charaktery v plném rozsahu a napomáhá tak zobrazení zkresleného světa. Rozhodně bych netipoval, že se to dostane na nominační Oscarovou listinu. (05.02.2011)

Film s vyhroceným výchozím konceptem o rodičích, kteří své potomky izolují od zhoubných vlivů vnějšího světa, je na jedné straně podnětný a v mnoha momentech mrazivý, ale současně je příliš okatě strojený a šokantní. Mezi klady filmu patří zpracování bizarního a zvráceného života v inkubátoru rodinného sídla. Bohužel kauzální i logická nekonzistence příběhu a občasná tezovitost při zobrazení diskutabilní moálky rodičů film posouvají více směrem k toužebně skandální podívané pro svět po Fritzlově aféře, které se tvůrci zřejmě snažili vyhnout (alespoň soudě podle nezaujatě strohé formy). (31.10.2009)