Žena, po níž muži prahnou

Opět kvalitní drama s Marlene Ditrichovou. Tentokrát svým půvabem okouzlí mládence který byl moc pěkný a proto mě opravdu mrzí že se vůbec neproslavil. Ale tentokrát film končí tak, že hlavní hrdina po mnoha dramatických situacích vyvázne vpořádku a Marlene které se v hlavě vytvoří začarovaný kruh ohledně dvou mužů je nakonec zastřelena a tak z něj taky dostane akorát smutným způsobem. Ale vcelku mě trochu pobavil ten konec kde se mládenec vrací domů a není z toho blázince v hotelu ani trochu rozrušen. Jinak jsem měla obavu že mě bude lézt krkem ta klavírní hudba která doprovázela celý film, ale nakonec k tomu docela i pasovala. (06.11.2018)

Mladý muž, který se zrovna oženil s milou dívkou, se seznámí s dámou v nesnázích a během pár dní zažije neuvěřitelné dobrodružství v jednom hotelu. Příběh je jednoduchý, nijak zapeklitý. Herecké výkony dobré, ale ne zářné. Např. na Marlene jsem byla hodně zvědavá a nijak mě tu nezaujala. I střih byl někdy až moc rychlý a občas to nedávalo smysl. Ale pár scén bylo zajímavých a drama to nebylo špatné. Navíc délka filmu byla neúnavná a odpovídající. (18.03.2023)

"Žena po níž muži prahnou, jiní před ní radši zahnou - taková je dialektika. Záběry z ocelárny jsou natolik podmanivé, že se dá správně předpokládat, že se z mechanického prostředí jen tak nevymaníme. A archetyp "femme fatale" má v sobě něco skutečně mechanicky nataženého jako hodinky, které nikdy neukazují správný čas, ale také se nikdy nezastaví. Rovněž tak silvestrovský rej připománá odpich ocelolitiny. Román (reportáž) Pierra Louÿse "La femme et le pantin" (také několikrát inventivně zfilmovaný a mnohé filmy na této struktuře postavené - zajímavé jsou také různé české překlady označení muže "pantin" - tajtrlík, bluma, šašek, tatrman. Mně se nejvíc líbí "blbec" (i když módní a často frekventované "píčus" by také nebylo od věci), spoustu žen jsem už slyšet oslovovat muže "ty blbče", v jemnější verzi "ten můj blbec". A tenhle Louÿsův román (kvůli němu se vyplatí naučit francouzsky), jelikož Brodovy romány jsou mnohem méně zajímavé, je asi prototypem jak "femme fatale", tak "pantin". Takže uvedená dialektika musí zní: Edith Edwards - Angela (teze), Marlene Dietrich - Staša (antiteze) - no a syntézou bude nejspíš "nic" - viz Georg Wilhelm Hegel. A Lou Reed k tomu podotýká: "She builds you up to just put you down, what a clown - Šašku, staví tě na nohy, aby ti je podrazila." Avšak není nakonec "femme fatale" označením pro "ženskou sexualitu, mysterium ženství", a nejsou tyto pojmy pouhým fantaskním výmyslem mužů? (18.03.2017)

Po roce 1928 získávala Marlene Dietrich výhradně jen hlavní role. V tomto příběhu (podle románu Maxe Broda) piluje do následné dokonalosti svou hru ženy vamp. Dodnes jsem z celého filmu natolik uchvácená, že je opravdu těžké nevědět dne ani hodiny, jestli kdy uvidím Prinzessin Olala, abych si tak uzavřela představu o její práci, která návštěvou Vídně v roce 1927 získala skutečně nový rozměr. Stejně, jako tam i tady začala novou nevídanou etapu. Zde se totiž Marlenina Stascha poprvé obětovala, podobně jako tomu činila v pozdějších filmech Marie Kolverer v Dishonored, Frenchy v Destry Rides Again, Blanche Ferrand v Martinu Roumagnacovi nebo Altar Keane v Rancho Notorious... Zkrátka Marlene Dietrichová v němém filmu je nedoceněný poklad. (11.02.2009)

Nenápadná studie nervstva technické kultury dokonale zpřítomňuje křehkost zapírané lidské duše, vyjevující se v nenápadných, konvencemi zatavených tělesných pohybech i stáních. Odtažité, odlidštěné záběry, nadřazující geometrické vidění naturalistickému, neřkuli organickému žití, se prolínají s hluboce pronikajícími tělesnými vhledy a v nenápadných vlnách prozrazují počátky zkázonosných všesvětových erupcí. Tektonika chvějící se kůže a těkajících zornic umlčuje myšlenky a zostřuje horečnatý neklid i mdlobnou únavu. Soustředěný kamerový zrak ignoruje jinou skutečnost, než tu, která se bezprostředně řine z ran příběhu, neuvádí do skutečnosti, zato zaujatěji přimyká ke zdem chmurného žaláře vězněných mezilidských vztahů. Svět se zdá tak rozdílným a nesjednotitelným a přitom vše odhaluje tutéž vysílenost a touhu: zatímco z podhledu se nenápadně láme vaz, z ptačí perspektivy se jen ukládá k poslednímu spánku. (19.08.2017)