Som číslo štyri

Od začiatku vpadneme rovnými nohami do príbehu, do 10 minút je vysvetlený dej a potom len čakáme, čo sa bude diať. Pribúdajúcimi minútami sa príbeh mení na podivnú zmes digitálnych, samoúčelných a nelogických scén, ktoré ako celok pôsobia rozpačito. Chápem, že násťroční diváci potrebujú grande finále, ale prečo sa musel zabiť sľubný námet podobnou scenáristickou bezduchou ekvilibristikou, to mi nie je jasné. (13.03.2011)

DJ, copak se to s tebou děje? Jsem číslo čtyři je prostě zklámání a jestli ten film měl nějaký potenciál, tak ho totálně zabil bezpohlavní scénář. Nejen, že dialogy jsou občas jak z jiného světa, ale logika musela být pro scénáristy sprosté slovo. Srovnávání s Twilight je mimo, to je úplně jiná "kvalita". Aspoň že herci jsou sympatičtí. Zkrátka dívát se na to dá, ale to je tak všechno. (10.04.2011)

My měli Fakultu, kde byl za ideál frajera považován fetující dealer drog Zeke Tyler (ano, inspirace mého nicku), dnešní generace teenagerů má svoje "Jsem číslo čtyři" s mladým metrosexuálem Pettyferem. Scénář je uzpůsobem vkusu dnešní teen generace a já s ním neměl sebemenší problém. Dokonce jsem se přistihl, že to tomu párečku přeju a jejich vztah mi přišel elektrizující (asi jsem měl slabší chvilku). V podstatě je to sci-fi z prostředí střední školy s kvalitními efekty a vždy charismatickým Olyphantem. Závěr je trikově zajímavý a vizuálně přitažlivý, nemám nic proti, jen prosím nepokračovat dvojkou. Bavil jsem se. 70% (20.05.2011)

Při zpětném pohledu jsou jasné dvě věci: 1) že Caruso dostal obtížný úkol, když měl natočit první část očividně několikadílného akčního sci-fi příběhu; 2) že jestli někdy na tu filmovou dvojku (nebo klidně i trojku!) dojde, bude to nehorázná akce srovnatelná s těmi největšími blockustery několika posledních let. I Am Number Four totiž není ničím jiným, než jen nezajímavým rozjezdem pro jedno gigantické kulervoucí dobrodružství: -náct mi dávno není a líbilo se mi to. (17.04.2011)

Zajímavý nápad, který je v konečném důsledku scénáristicky strašlivě nedotažený. Pokud č. 1, č. 2 a č. 3 byli zlikvidováni potichu a beze svědků, proč pro zabití č. 4 padne prakticky celé město? Má nějaký smysl, aby se č. 4 bránil svým pronásledovatelům, když proti němu stojí celá mimozemská civilizace? Jaktože se všichni mimozemšťani bez ohledu na rasu tolik podobají lidem? Není zvláštní, že si hlavní hrdina za nejlepšího kamaráda vybere náhodou zrovna člověka, který má v celém příběhu svou roli? Měl ten ťuťuňuňu pejsek nějaké hlubší poslání, než aby skupina pubertálních slečen v řadě za mnou při jeho poslední scéně sborově pronesla empatické: "Och!"? Normálně nejsem nějaký šílený rýpal, kterému vadí, že je děj historicky nepřesný nebo obsahuje chyby v kontinuitě (aneb v posledním záběru bylo pět jablek a v dalším je jich šest), ale autor I Am Number Four zjevně neovládá ani tu nejzákladnější logiku. Škoda, protože díry ve scénáři a digitálně velkolepý konec zabíjejí jinak poměrně originální námět o tom, jaké to je, když jste číslem v řadě těch, kteří mají zemřít. Nedůležitá poznámka: Vzhledem k lehce otevřenému závěru očekávám, že už teď se připravuje pokračování ve stylu I Am Number Five. (05.03.2011)