Divoký Django

(1001) Bohužel už je to přesně deset let, co mi něco od Tarantina připadalo cool, takže podle toho taky vypadá, jak jsem si užila tenhle film. S tím souvisí i to, že Waltzovu kouzlu jsem nikdy nepodlehla, navíc mi jeho výkon přijde značně stereotypní. Jestli už bude chudáček pořád hrát jenom jednou stejnou roli, tak ho docela lituju. Velký problém jsem také měla s hudbou. Kromě toho, že se mi nelíbí konkrétní použité písničky, to čert vem, nemůže se každému líbit všechno, se mi spíš přestává líbit Tarantinovo spoléhání na to, že stačí k libovolnému celku pustit anachronickou píseň a "ono se to nějak udělá". A pokud je pravda, že Morricone řekl, že už s ním nebude spolupracovat, protože používá hudbu úplně nesmyslně, tak jsem ráda, že jsem dospěla ke stejnému názoru jako Morricone. A taky se tím kumulují bezobsažné, bezpřínosné pasáže, které zbytečně prodlužují hodně přepálenou stopáž. Je tam i dvakrát scéna s naprosto totožným obsahem - hajzlové nasírají Djanga, ten sahá na zbraň a potom ji pustí, když se situace uklidní. Místo toho, že by to působilo jako princip, to spíš vytváří dojem, že se někdo zapomněl ve střižně a pod dojmem, že je génius, zanevřel na řemeslo a jeho pravidla. Také už jsem dozajista dospěla do stádia, kdy mi nepřijde, že by situace, kdy někdo někoho střelí, a třeba několikrát, a ten někdo u toho řve, generovala humor či zábavu. Už aby Tarantinovi bylo šedesát a přestal točit filmy, jak slíbil, protože si nedovedu představit, kam by to chtěl ještě eskalovat. Je jasné, že hranici uměleckých záměrů už překročil. Nicméně se učím oceňovat takové malé věci jako debatu nad pytli s dírami na oči (i když je ve filmu vlastně dost navíc), nebo oznámení, že Alexandre Dumas byl černošského původu, ačkoli v Leově reakci na to se třeba mohl mnohem víc porochnit. Na závěr se snad už nabízí jen otázka, který film obsahuje "lepší statement", jestli Django, nebo 12 let v řetězech. Dle mého názoru jsou oba filmy bullshit, ale každý z trochu jiných důvodů. Doporučuji komentáře uživatelů Vitex a salahadin, kteří mi píšou úplně ze srdíčka, u Vitexe zejména pasáž o morálce autora a v případě salahadina ta část o srabství hlavní postavy. (03.12.2014)

Považuji se za racionálního muže, člověka vědy a ctitele přírodních zákonů. Nevěřím na vodníky a hejkaly, usmívám se nad výplody astrologů, krčím rameny nad vírou v proroctví a magii. Výjimečně ale narazím na mystérium, na něco, co zjevně překračuje hranice našeho světa, co nelze vysvětlit logikou, běžnými myšlenkovými postupy. Rozumím tomu, proč se kdysi Tarantino prosadil s Pulp Fiction - historkami z podsvětí. Jeho scénář rafinovaně pracoval s odkazy a popkulturou, byl novátorský a vtipný. Jenže jak přibývaly nové tituly, nápady se vytrácely, snaha být cool přecházela v křeč, citace se měnily v kopírování, snaha vyjít vstříc očekáváním fanoušků vedla ke ztrátě soudnosti. Úspěch ale kupodivu zůstal. Těžko říct, z čeho plynou extatické obdivné komentáře, snad za ně může davová sugesce, neznámé drogy nebo úplatky (ale v tom případě mě Tarantino hanebně vynechal). V celém filmu nacházím snad dvě vtipné scény - je jím představení Christopha Waltze a střetnutí s Ku-Klux-klanem. Zbytek je upocený jako humor cirkusového klauna z toho nejlacinějšího provinčního cirku po pár panácích vodky. Scénář je nenápaditý, opírá se o špatně napsané postavy, se kterými ostatně režisér neumí pracovat. Výsledkem je užvaněný, přestylizovaný a šablonovitý snímek s přetaženou stopáží. Takový Martin McDonagh dnes umí nadhled, hrátky se žánrovým očekáváním a pulpovou estetikou ve snímcích jako V Bruggách či Tři billboardy kousek za Ebbingem používat o několik tříd výš než Tarantino. Můžete si vykládat Nespoutaného Djanga jak chcete, ale pro mě je to případ slušně obsazeného, ale naprosto nezvládnutého filmu. Dlouhou dobu jsem měl tendenci Tarantinovu sebestřednost, nedostatek soudnosti a zjevné přešlapy přehlížet, teď to schytal naplno a možná i za má předchozí zklamání. Celkový dojem: 10 %. (24.10.2018)

Kilo špaget rozvařených v deseti litrech vody, jen se špetkou soli s krvavým flákem a alespoň ucházejícím základem omáčky. Od mistra šéfkuchaře jsem čekal víc, zvláště, když west recept sám jinde využil už mnohem líp, než nakonec tady. Očekávaná jistota, která nevyšla, byť jde zhltnout a kdekoho zasytí. (25.01.2013)

Dámy a pánové, toho, kdo vynesl scénář plánovaného Tarantinova filmu The Hateful Eight by se zasloužilo pověsit do kůlny, pěkně za obě nohy, hlavou dolů a zakroužit nad jeho mávátkem rozžhaveným nožíkem. Štve mě, že jsme možná přišli o další nálož skvělého tarantinovského rukopisu. Co napsat k Djangovi? Já fakt nevím ... jsem tak nadšená, že nemám tušení kde začít. Kdybych to měla popsat jedním slovem, tak snad - dokonalost - Nesl se celý ve westernovém stylu s koncem tradičním a nadsazeným, bez kterého by nebyl dokonalý v duchu na jaký jsme u Tarantina zvyklí, to znamená řežba a krev stříkající po hektolitrech. Film zároveň září skvělým výběrem hereckých es. Tak třeba Leonardo, zraje jak prvotřídní víno na přísně střežených vinicích ... když sudičky malému Leovi nad kolébkou chtěly natřepat z plátěného pytlíku trochu toho talentu, tak jim zmíněný pytlík zjevně vypad z ruky a celý jeho obsah se na něj vysypal. Na takového Magnuska například se díky tomu vůbec nedostalo! Hudba v Djangovi je další bezkonkurenční skvost - namátkou třeba. Takže ... Quentine, nedej se a natoč pro nás další neméně brilantní pecku. (15.02.2014)

V předchozích Tarantinových filmech byly postavy součástí popkulturního světa: bavily se o něm, používaly tamní díla k definici sama sebe či k přepsání velké historie tak, jak ji známe. Tentokrát je ale vše jinak, protože se cinefilům známý svět popkultury, který je zkombinovaný do důsledně promyšlené koláže, využívá k velmi podvratnému komentáři společnosti. (Ve Spojených státech je třeba se ušpinit, jelikož fungují na principu "komoditního fetišismu" a lidé jsou nuceni hrát své role, čímž ztrácí svou identitu.) Vedle toho si ale poslední tarantinovku lze užít jako epickou podívanou, u které je dobré být obeznámen s inspiračními zdroji. Těch je přehršel (napříč kontinenty, roky i žánry) a velmi důmyslně se přepracovávají (hixploatace) či se sebeuvědoměle poukazuje na to, v čem předtím selhávaly, aby mohly být stvrzeny jako soběstačný žánr (blaxploatační western). Ovšem i necinefilové by mohli ocenit hru s diváckým očekáváním, jež je systematicky neuspokojováno (a když uspokojeno je, je dobré mít po ruce Kleenex), či efektivnost užitých stylistických prostředků a postupů (Django je Jackie Brownová s koulema, písně taktéž vyjadřuje myšleky či komentuje dění, kostýmy slouží - jako u Billa nebo Panchartů - k sebeurčení). Ačkoliv je mi stále nejbližší válečná eskapáda, nemám problém uznat, že druhý díl lekce alternativní historie je nejlepším snímkem QT. Více v polemické kritice. (08.01.2013)