12 rokov otrokom

Docela rád bych věděl, co by asi tak řekl Tom Horn na to, že mu nějaký Kunta Kinte okopčil jméno, a pod heslem Štefan MekKrálovna najdeme ve filmových databázích mimo modrookého plejboje také připáleného ploskonose, který točí filmy velebící kapitána Hnědého Honzu. No, možná by emigroval na Aljašku, nicméně musím říct, že ač jeho jmenovec hrubě překročil povolenou dávku pigmentu, kupodivu se vyhnul obvyklé patetické tryzně za zfetovaného Rodnyho Kinga a bez příkras vytasil sice sýrovou, nicméně syrovou a surovou realitu doby, kdy se ještě Hnědoameričané měli pod bitchem otrokáře jako v bavlně a bavlnu česal výkonný, automatický kombajn BNVŘ (Banda negrů v řetězech). Velmi povedené. Nejeden rasista po tomhle zamáčkne slzu lítosti a půjde si vybít frustraci na pár ťamanech. (13.01.2014)

U podobně angažovaných snímků mám problém s tím, že konzistentní vyprávění je až příliš často zásadně upozaděno a děj slouží pouze jako nositel sledu samostatně funkčních scén na téma "bílý muž byl pěkná svině". Myslím, že v tomto případě lze podobný přístup vytýkat snad jen ve třetí čtvrtině, ale i tam je obhajitelný snahou akcentovat motiv otrocké rutiny dané části příběhu. Dvanáct let v řetězech vypráví v poklidném tempu, ale natolik pečlivě, že se příběh (až na onu stagnující třetí čtvrtinu) stále posouvá dál a, přes určitou epizodičnost, narativně drží při sobě. Tematiku nabízí s citlivým odstupem, nesklouzává ani k ultimátní a nesmlouvavé obžalobě, ani k bohorovné benevolenci k dané části historie. Jde o selektivní vyprávění hlavního hrdiny, který si prošel otroctvím. O to uvěřitelnější (a obhajitelnější) je epizodičnost sestávající ze silnějších, až knižních momentů, stejně tak určitá nekompletnost a zamlženost děje. Opravdu jde o výjimečně citlivé uchopení tématu, jak díky výjimečně pokornému a nenávisti téměř prostému vyprávění autora předlohy, tak díky umu tvůrců snímku. (18.07.2014)

Nevím, čím to je, ale všechny filmy o otroctví, které jsem zatím zhlédla, ze mě nedokázaly dostat ty patřičné emoce, jak by asi v případě tohoto tématu měly. Tarantinův Django mě zanechal trochu v rozpacích a očekávala jsem, že 12 let v řetězech by mě konečně mohlo "dostat", jak se sluší a patří. Už jen proto, že režisérských otěží se chopil Steve McQueen, jehož Hlad a Stud považuji za mimořádně silná a jedinečná díla. Ale opět se opakovalo to stejné, jako s Djangem. Sleduju film, vidím výborné zpracování, dobré herce, i postavy, téma je silné, jedná se přece o krutý život otroků, ale za celou dobu to se mnou vůbec nehnulo. Zanechalo mě to emocionálně zcela nepoznamenanou. Nevím, čím to může být, nepátrám po tom. Prostě to tak je. Výborně odvedená filmařina, avšak zcela odtažitá, chladná v podání emocí. Pro mě. (12.12.2015)

Tak nějak přemýšlím nad tou historií USA. Nebyla moc veselá. Pak přemýšlím nad tou naší. Vrátím se k té USA a napadá mě snad jenom to, že lidi v minulosti byli hrozný svině. Neříkám, že dneska nejsou, ale to co se na území USA od její kolonizace dělo, to nemá snad obdoby. Území vykoupené krví indiánů a následně krví Afričanů, co si tam bílá tvář dovezla, není zrovna něco, čím by se v současnosti dalo chlubit. A Anglický hodně zajímavý režisér Steve McQueen jednu takovou etapu převedl do takového příběhu, že mi po celou dobu filmu bylo hrozně zle. A samotného závěru jsem se málem ani nedožil. No a to si myslím, že s těmi filmy už něco vydržím. Holt nevydržím, takhle drsný film jsem dost dlouhou dobu neviděl. V některých scénách byl cítit totální zmar, totální prohra a smutek z každého dne stráveného na poli s bavlnou. Režisér to ale natočil hodně dobře. Některé scény nikdy z hlavy už nedostanu. A nejenom proto, že se v nich dějí šílené věci, ale i proto, že je režisér záměrně natočil dost zdlouhavě, místy i beze slov. Samotný záběr totiž mluví za vše. No a herci? O těch netřeba zdlouhavě mluvit. Ty všichni na mě totálně zapůsobili. Nejenom hlavní černošské role, ale i vedlejší, ve kterých se předvedla celá řádka známých jmen. (28.02.2014)

„Nie je nič, čo by som ti odpúšťala.“ Každá krajina na svete má to svoje a pri filmoch ako tento si to naplno uvedomíte. To, čo budú zrejme americkým študentom premietať na hodinách dejepisu, je pre Slováka ťažko pochopiteľné. Jasné, rasizmus, xenofóbiu a násilie veľmi dobre poznáme aj my, ale napriek tomu je proste 12 rokov otrokom príliš špecifickým, osobitným filmovým zážitkom. Prvých 30 minút pre mňa bolo neznesiteľných. Úprimne som sa desil toho, že ma následne čakali ešte DVE hodiny toho istého. Našťastie to nakoniec „to isté“ nebolo a aspoň trocha sa to rozhýbalo. Takisto hercom sa podarilo vytvoriť pôsobivé kreatúry, hoci sympatie rozhodne nebudia. Ústredný hrdina je taký, čo ja viem, nijaký. Ale to je ešte nič oproti zbabelému Benedictovi Cumberbatchovi, zmagorenému Paulovi Giamattimu, odpornému Fassbenderovi a zvrátenému Paulovi Danovi. Najlepšiu postavu široko ďaleko nakoniec dal Brad Pitt (producent filmu) sám sebe, ehm. Ako moju pani manželku, aj mňa strašne štvali neznesiteľne dlhé, statické zábery. Neviem, to fakt niekoho reálne a úprimne baví pozerať sa dve minúty na to, ako týpek hľadí filozoficky do diaľav? Wtf? Našťastie je tu pomerne veľa scén, ktoré majú niečo do seba (bičovanie, „Run nigga, run“). (27.03.2018)