Ať žije nebožtík

Staré komedie jsou kolikrát vtipnější než ty novější. Toto je zářný příklad. Dovolte mi, abych to poupravil - ony jsou stejně vtipné jako ty dnešní, ale to je spíš dáno tím, že jsou plné zábavných dialogů, semtam písničky, vypointovaných situací a občas i nějakého toho roztomile nostalgického zpracování. Ale to vem čert, až se někdo bude dívat na současné komedie za pár desítek let, bude se buď smát přežitým trendům anebo bude nechápavě koukat, z čeho si to vlastně tehdy dělali srandu aneb přemíra popkulturních referencí je fajn, ovšem pokud referencovaný materiál zanikne z povědomí, ztrácí se i pointa vtipu. A to je pravý opak nebožtíka - příběh, který by se s hodně přivřenými oky mohl stát i dnes a proto má tento film 82% i když je skoro tak starý jako moje babička. (26.11.2011)

Hugo Haas, pre mňa novinka svetovej kinematografie, počul som o ňom veľakrát, ale až teraz som mal šancu pozrieť si nejaký jeho film, a narazil som akurát na tento. Veľmi pohotový herec s vynikajúcou mimikou v tvári, komediálny a vtipný, inteligentný a prispôsobivý situáciám. Hoci je to veľmi predvídateľné, a zápletka na dnešnú dobu totálne jasná, musím uznať, že na tú dobu to bolo zaujímavé, v tej dobe to bolo proste "in" tak ako je to zobrazené vo filme, iná psychológia ľudí, podvedomie, všetko bolo iné, a preto to treba rešpektovať také, aké to bolo vtedy, ľudia boli iní, pohotovejší, neposraní internetom, mohli si žiť vo väčšej slobode, inkognito, a to bolo krásne, a vidieť to aj na chovaní tých ľudí, boli akoby čestnejší, to, čo dnes považujem za normálne, a pritom je to choré, to vtedy morálka nechápala a nepovažovala ani zďaleka za akceptovateľné, a istým spôsobom to na mňa pôsobí sympaticky, lebo návraty do minulosti v istom ohľade sú vždy prospešné, preto je dobré udržiavať si kontakt aj s umením, ktoré tu bolo pred 100 rokmi povedzme, malo to svoj charakter, svoje črty, a povahou to môže obohatiť dnešný svet a dnešné umenie, a hoci ľudia 21.storočia vôbec nerozumejú vtedajším manierom, spôsobom či až suchému až (nikto by možno povedal) "trapošáckemu" "no-dovolte"-humoru, predsa si myslím, že tento typ vtipu je krásne jednoduchý, nenásilný, nevtieravý a úplne zmysluplný tak, ako je. Nenápadná paródia na Hitlera s čaluníkom za závesom, výborne zahratá scéna s novou a tlustou učiteľkou spevu (vyjde zo skrine? geniálne... :D), potrhlé až šibnuté správanie hercov, seba-výsmech, maličký obrázok na stene, ktorý tam ešte príde(? lol), nastúpenie do auta a okamžité vystúpenie z neho, rýchle a neurotické, ale zároveň uvoľnené pohyby Haasa, jeho gestikulácia, seba-irónia, a pripečená nežná alibistická kvázi-namyslenosť, a ego prifarbené zámerne sarkasticky do krásne spupného rozmaznaného extrému, vtipne ukrytý alibizmus "keby dačo tak ja nič", proste to všetko pospolu s jemnými pokornými úsmevmi krásnych žien toho obdobia (Adina Mandlová - tieto "tety" by sa mi pred 15 rokmi vôbec nepáčili, ale silikónové storočie dneška mi dokázalo zhnusiť niektoré dnešné ženy až natoľko, že som presedlal na minulé storočie.. lol) to všetko dodáva filmu ten tichý šarm, gýčovú nežnosť, ktorú začínam milovať, a pre toto všetko je to jeden skvelý, intelekt ohohacujúci film, a tak si tento maličký klenot umenia treba zachovať v zamknutej zásuvke!! peace! (15.02.2012)

Ještě než se Hugo Haas stačil přestěhovat do Hollywoodu, řádil u nás. Nebyl to ani svůdce (Nový), ani komik (Burian, Werich, Voskovec), ale gentlemanský šarmantní mladík. Lahodně přizvukuje jako vždy krásná Adina Mandlová, o geniálně vymyšlené zápletce a šikovnému scénáři ani nemluvě. Ale to není, vzhledem k tomu, že si to vzal na starost Frič, žádné překvapení. Jenom, že se nám to (velice) líbilo. 90% (26.12.2018)

Ať žije nebožtík, kterého to tady nebaví. Tenhle nebožtík nás i po své na hodinu přesně předvídané smrti dokáže bavit ještě po letech. "To jsi ty, Lumpíku? Já jsem se opil a teď nevím, kde jsem. Tak se na mě nezlob, já ti přinesu živýho kanárka. Přijď si pro mě ... kde to jsem? Je to nádraží nebo muzeum? Tak víš co? Přijď k divadlu." Tragédií současné komedie je málo kultivovaných scenáristů s mozkem a smyslem pro humor. (22.10.2011)

Tak takhle jsem se už hodně dlouho nezasmál! Znaje Hugo Haase pouze jako doktora Galéna z Bílé nemoci, vůbec jsem netušil, jak obrovský komediální talent v tomto herci dřímá. Ve srovnání se salonním humorem Oldřicha Nového a živelnou improvizací Vlasty Buriana mi nenápadné sebeironické glosy a chytré parodie Huga Haase přijdou mnohem zábavnější. Při scénách, když HH telefonuje svému pejskovi, aby si pro něj přišel do hospody, když se vtírá do přízně (mimochodem velice půvabné) Adiny Mandlové hlasem malé holčičky nebo když simultánně "tlumočí" z čínštiny, jsem málem umřel smíchy. Pokud přidáme tradičně nadprůměrnou režii Martina Friče, určitou naivitu, bez které si většinu filmů z tohoto období nedokážu představit, a obvyklé "nahrávače" v podání Václava Trégla, Čeňka Šlégla či Jaroslava Marvana, nelze jinak než za pět. Jedna z nejlepších komedií, co jsem kdy viděl. "Pardon, dovolíte, abych vás na něco upozornil?" "Na co?" "Na sebe." (28.03.2009)