Ja, Olga Hepnarová

Acta non verba. Podle mě filmová událost měsíce, ne-li roku. Není to odpočinková podívaná, nebylo mi u toho dobře, závěr mnou vyloženě otřásl (ačkoli je dobře očekávaný a známý), ale přesto jsem za ten film rád a jeho zhlédnutí je rozhodně silný zážitek. Ten kontrast mezi krásou herecké představitelky titulní role a jejím strašným činem je neobyčejně působivý - čímž ale nemá být řečeno, že by film Olgu Hepnarovou jakkoli omlouval, jak se někteří lidé předem obávali. To si určitě nemyslím, byť mi osobně přišlo, že film přece jen trpí jistým deficitem stran toho přesvědčivě ukázat, čím si ta žena v životě prošla, aby člověk nějak líp pochopil, co ji dohnalo až k tomu závěrečnému masakru na Štrosmajeráku (pokud je to vůbec možné pochopit či "zdůvodnit" - těžké dětství měl kde kdo). Z jejího života jsou do filmu vybrány různé náhodné fragmenty, z nichž je značná pozornost věnována především jejím lesbickým vztahům - osobně mě otevřenost četných lesbických scén v tomto filmu až překvapila, a dovedu si představit, že v nich někdo může vidět v první řadě samoúčelný způsob, jak k filmu přitáhnout větší pozornost (osobně mi to nevadilo ani tak z důvodu nějaké pruderie - ostatně full frontal Mariky Šoposké si dám líbit kdykoli, haha - ale proto, že si myslím, že její nesaturované tělesné i psychické potřeby šlo ukázat i jinak; to, jaké byla Hepnarová sexuální orientace, podle mě žádný vztah k jejímu činu nemá, a jak jsem ji vnímal v tomto filmu já osobně, sedlo na ni jako na každého člověka to, co v jedné své písni zpívá Radůza: "... štěstí hledá každý stvoření / každej chce lásku a klid / a možná, že bolest srdce přemění / jak vždycky chtěls´ ho mít"). Při sledování filmu se mi mimochodem dralo na mysl srovnání s filmem Zrůda - jiná doba, jiné lokace, a přece podobný výsledek - hromada mrtvých, kterou má na svědomí jediná žena. Nezbývá než si povzdechnout, v jakém světě to žijeme - a doufat, že všichni ti současní podobní "Prügelknaben", jako byla Hepnarová a jakých je jistě ve společnosti dost a dost, na rozdíl od ní odvahu k podobnému činu nikdy nenajdou. (15.03.2016)

Pro nakypření atmosféry stojí zhruba polovina filmu na dlouhých záběrech beze slov, přičemž jsou v ději chvilkama větší skoky, což člověka vede k tomu přemýšlet a domýšlet, co se mezi scénama asi tak událo a vedlo k následovnému. Nepovažuji to více méně za zápor, jako spíš za tvůrčí záměr, ač sama bych raději pokrátila některá hluchá místa (dlouhé záběry na prázdné prostory, nebo nic nedělající Olgu apod.) a vyplnila bych je větší dějovou akcelerací. Chvalitebné je i natočení snímku v dobovém stylu, kdy film působí, že byl takřka i natočen v době, kdy se odehrává. O čem je film, jak je i z názvu vyplývající, především, to je hlavně titulní postava Olgy Hepnarové, a já musím konstatovat, že herecký výkon Michaliny Olszańské (kukuč alá charismatičtější Natalie Portman) je opravdu nekritizovatelný a já bych jí vydržela sledovat i hodiny. Ač se toho za 105 minut příliš neuděje, přesto je z ní krásně cítit, jaké pohnutky se jí asi honí hlavou a její psychologický rozklad. Doufám, že o představitelce hlavní role nadále uslyšíme. Kvůli tomuhle filmu jsem jela 65 km a vůbec cesty nelituji. Co jsem čekala, to jsem dostala. Lehký nadprůměr. (08.04.2016)

Příběh Olgy Hepnarové, dívky, která žila ve světě bolesti, utrpení a nepochopení, lze vnímat především jako obžalobu tehdejší společnosti, která se svou lhostejností a nezájmem sama odsoudila ke smrti. Memento, pramenící z hrůzného činu, vykonaného na nevinných lidech, dává na srozuměnou, že lidé jako Hepnarová překročili úzký práh mezi životem a smrtí, mezi sebou a druhými. (22.03.2020)

Vlastně mám spoustu výhrad k tomu, kde, proč a jak zvolený koncept skřípal, kde jsem se vyhozená z filmu ošívala, kde mi byl žinantní, jak se filmařství odchlipovalo od díla, často víc než u děl, která hodnotím slaběji, byť hladčeji a obratněji drží tvar... je zkrátka poznat, že je to raný pokus, jak pro autory, tak pro novou éru českého filmu. Ale i tak je to za pět, a z žádné milosti, ten film se skutečně dotýká toho, čeho chtěl, a když to funguje, je to chladivé zjevení nového ostrého nože. *~~ (24.04.2016)

Co si budu nalhávat, místy to dalo zabrat. Poslední ženu, která v Československu dostala trest smrti, protože to s náklaďákem rozjela proti zastávce plné lidí, asi netřeba „představovat“. Ústřední postava vytváří zneklidňující chlad, uzlíček nervů, který nikdy nikam nezapadl, chvíli sebelítostivá, vzápětí nevypočitatelná. Odsoudit ji, soucítit, oboje najednou? To, jak tvůrci přistupovali k postavám, se mi úplně nezamlouvalo, dlouho jsem se nedokázal napojit, něco si v příběhu najít… Michalina Olszańska velmi dobrá, ale Český lev prostě ne, i když oceňuju, že slova tu nejsou potřeba. Jinak skvělá černobílá stylizace, odvážná Marika Šoposká. Zmíním i jakousi neuspořádanost či nedokončenost myšlenek. Přesto ambiciózní, proti proudu, překvapivě české. (11.01.2024)