Batman

Papírově to zní skvěle, ale nebavilo mě to. Nebavily mě postavy, jejich vztahy, celé to odhalované spiknutí, samotné vraždy, akční scény a nijak zvlášť ani herci. Celou dobu jsem se jen těšil na odhalení incelovského Riddlera v podání mého oblíbence, specialisty na podivíny Paula Dano. Ano, Zoey Kravitz je sexy, batmobil možná ještě víc sexy než Zoey a ikonický závěr autohoničky fajn. Ale Nolan udělal v mých očích všechno výrazně líp - Temný rytíř si mě omotal hned úvodní scénou, tohle se mnou nic neudělalo ani za tři hodiny. Chci zpátky Gary Oldmana a Michaela Cainea! (03.03.2022)

Temný rytíř je batmanovským Nelítostným soubojem a The Batman je zase jasný pozdrav Sedmi, Zodiakovi, 8mm, Černému dešti a vůbec všem podobným (neo)noirovým záležitostem, které ale Matt Reeves nevykrádá, protože jeho film je prostě další z nich. Porovnávání s předchozími netopýřími filmy jsou nefér, ale vyhnout se jim taky úplně nelze, protože The Batman je zkrátka pořád Batmanem. Dokonce ani není pravda, že teprve teď je detektivem, neboť už právě v Temném rytíři se dost navyšetřoval. Jednoznačným trumfem tohoto filmu je ale jeho atmosféra, jaká tu vážně ještě nebyla - tmavá, hnusná, deštivá, špinavá, ve stínech číhající a agresivní atmosféra, stoprocentní Gotham, který snad ve všech postavách probouzí to nejhorší. Pattinsonův Batman je dokonalý a moc se mi líbilo, jak ten podivný mstitel v kostýmu působí ve třeba ve scénách s policí až nepatřičně. Stejně dobrý je ovšem Pattinson jako Bruce Wayne, ačkoliv toho jsme si moc neužili, velmi se mi i líbila Zoë Kravitz nebo John Turturro, kterého jsem poznal až díky jménu v závěrečných titulcích. Paul Dano jako Riddler se může směle postavit vedle Ledgerova Jokera, no a Colin Farrell si Penguina také očividně užil. Film naprosto úžasně vypadá a zní, Giacchinova hudba je po Elfmanovu Batman se vrací druhý nejlepší netopýří soundtrack, který Zimmerovy skladby předčí tím, že se dá poslouchat i samostatně a něco z něj máte. Velkou spoustu scén (vlastně ideálně celý film) bych chtěl vidět okamžitě znovu, nicméně dvě z nich opravdu vynikají - ta na pohřbu a ta se startujícím batmobilem. V kině při nich vládlo dokonale hrobové a napnuté ticho, a tak to má být. (03.03.2022)

Greig Fraser, Robert Pattinson, Zoë Kravitz a Paul Dano. K tomu hodně latexu, deště a Kurta Cobaina. A atmosférického soundtracku, u kterého si divák řekne „paráda, už je tu zase ten syrový drásající motiv“. A do toho všeho samozřejmě Matt Reeves, který musel projít hodně potemnělých míst. V jednotlivostech je to TOP. Bruce Waynea na veřejnosti roky nikdo „neviděl“, společnost dělá Alfredovi, nejvěrnějšímu z nejvěrnějších. Že se Gotham rozpadá zevnitř, mu ale lhostejné rozhodně není. Korupce je v politice, u vysokých úředníků, v policejním sboru, takže příchod sériového vraha se zálibou v hádankách, který ukazuje a trestá mocenské hráče a odhaluje nejtemnější pravdy města, napětí ještě vystupňuje. Nálada á la Se7en, detektivní stránka á la Zodiac, což jsme v předešlých verzích neviděli. To už ale za sebou máme velmi poctivou kresbu světa plného nesmazatelných jizev. Tenhle Batman je asi trochu jiný, než zhýčkaný divák čekal, mě trochu zamrzelo méně prostoru pro Penquina, slabší dynamika s Alfredem a krapet „nijaký“ Jim Gordon. Tím, že je Bruce v civilu méně, nestihne tolik přirůst k srdci. Pattinson, který poslední dekádu volil kvalitní tvůrce a nelimonádové postavy, je nicméně boží. Boží je i to, že výsledek jednoduše není pohádková digitální destrukce všeho, jen prostě tahle další verze třiaosmdesát let staré legendy netáhne potřebnou emoční silou. Vizuálně skvělá sebevědomá deprese. A brutální tříhodinová stopáž vcelku utekla. (03.03.2022)

Ano, další báječný biják, který čerpá ze starších zdrojů, já si našel třeba Zodiaca. Mnohem důležitější je, že se tvůrcům po letech podařilo vytvořit opět epický i romantický, krvavý i jemný, napínavý a společensky zajímavý komiksový film a kupodivu je to zase Batman, který je, marná sláva, prostě realistický superhrdina. Proč to nepřiznat, bál jsem se téměř všeho - Pattinsonova hereckého výkonu (a ne, nebylo to jen Stmíváním), délky snímku a toho, že Batman má během pár let TŘETÍHO představitele, ale všechny strachy byly rozptýleny. A to, co hudebně dokázal Michael Giacchino, je prostě famózní. Není to čistá stovka, našel bych i nějaký ten zápor, jako je občasný patos a doslovnost, ale proč se zabývat desetinkami, když jsem se tak dobře bavil!! (07.03.2022)

Mému náctileté já, poslouchající Nirvanu (ok, víc NIN) a čtoucí Nietzscheho, by se THE BATMAN zamlouval o poznání víc. Mé dospělé já by kdykoliv před tímto neonoirem, který je subtilní stejně, jako je v titulcích vyveden jeho název (přes celé plátno), dalo přednost kterémukoliv z dost zjevných inspiračních zdrojů. Fincherovy, Polanského anebo Scottovy filmy mají něco, co ten Reevesův postrádá: znepokojují svou nejednoznačností. Nesměřují od tmy ke světlu s postavou žijící ve stínu (práci s nasvícením odvisle od tématu a vývoje protagonisty ale cením, wtz), nemají potřebu svou symboliku (světlo-tma-stín, modrá a červená barva odvislá od policejních světel) explicitně osvětlovat. A komplexní problematiku zkorumpovanosti a provázanosti jednotlivých institucí (policie, soudy, politika, média) nemají potřebu simplifikovat, protože nejsou omezeny mantinely komiksového originu a norem velkorozpočtové podívané. Zatímco Nolanovi zmiňované normy sloužily jako záminka k experimentování s výstavbou a montáží a Burtonovi k zabydlení vrstevnatého světa příběhu, obývaného jimi favorizovanými vyvrheli, Reeves po Opicích zase blafuje hloubku a brakuje lepší snímky a konvence. Ve velmi dobrém až výborném neonoiru, který po dvou hodinách z necelých tří definitivně přepne do šestákového melodramatu a komiksového sešitku, musí být paralelismy v životních osudech postav i v řešení předkamerového prostoru (Batman X Catwoman X Riddler), musí se v díle kladoucím důraz na prvky motivované s ohledem na skutečnost a prvky strhávající pozornost na sebe a médium objevovat nejomšelejší žánrové věci z omšelých (předvídatelná rodinná tajemství, záchrany na poslední chvíli atd.). Oceňuji koncept, oceňuji jeho uchopení (více styl než neobratné vyprávění s proměnlivým počtem ústředních postav: delší záběry, nízká hloubka ostrosti, spoléhání se na zdroje světla z předkamerového prostoru, provázání skrz výbornou hudbu chytře pracující s vývojem leitmotivů jednotlivých postav, vnitrozáběrová montáž mnohdy prostřednictvím nějakého prostředku oddělující postavy žijící ve vlastním omezeném mentálním vesmíru, neostrost odpovídající míře neinformovanosti jednotlivých aktérů atd.). Neoceňuji Reevesovu potřebu - spolu s Amadeem řečeno - srát mramor. (02.03.2022)