Nostalgia

Česká televize končí svoji recenzi větou: Jediným určujícím interpretačním klíčem tohoto navýsost niterného filmu tak zůstává jeho název. To je samozřejmě "blbost v blbosti". Kdo chce dešifrovat Nostalgii, měl by si přečíst esej Sørena Kierkegaarda "Nemoc k smrti", kde je nostalgie uváděna pod přesnějším pojmem "zoufalství". Ostatně Tarkovskij a Kierkegaard mají k sobě blíže, než je možná na běžný pohled patrné. Jejich existenciální filosofie se vyznačuje podobnými rysy, byť jinými než u Sartra nebo Becketta. Porovnejme třeba: Může-li si člověk sám nad sebou zoufat, znamená to, že si uvědomuje, že má já; a zoufá si nad ním, ne nad pozemskostí či nad něčím pozemským. (07.02.2024)

"Co je to za svět, kde na vás blázen křičí, že se nemusíte stydět sami za sebe ??" Filmový svět sebejistého génia a ruského hypnotizéra Andreje Tarkovského.. Svět, který mě nepřestává fascinovat.. Nostalgie silně asociuje, odkazujíc se na něj, Zrcadlo, a byť jeho kvalit nedosahuje, skýtá diváku další formálně precizní mnohovrstevnatý filmový zážitek.. (28.08.2016)

Těžký snímek, ke kterému si musí každý divák vytvořit vlastní vztah a najít svou cestu. Tak jako u většiny Tarkovských snímků. I tady se děj vleče pomalu, ale díky nádherným kamerovým kompozicím doslova fascinuje a hypnotizuje. Bez hudby a bez nějakého zbytečného vysvětlování. Přebíhání z barevných částí do černobílých má vyloženě onu magickou, melancholickou a nostalgickou atmosféru, kdy se hlavní hrdina vrací tam, kde mu bylo nejlépe. Závěrečný přechod bazénu svaté Kateřiny se svíčkou a následný poslední záběr má úplně mystickou auru a poetiku. Je to opravdu zvláštní kus, ale přijít mu na chuť vyžaduje obrovskou trpělivost. (15.07.2019)

Nostalgia je počiatkom poslednej dekády tvorby Andreja Tarkovského. Tento film je pomalejší ako predchádzajúce režisérove snímky a miera poetickosti a symbolizmu značne prevyšuje mieru vypovedaného. Toto je jeden z tých filmov, ktorý ukazuje omnoho viacej ako sa dá vidieť. Aj napriek značnej miere vizualizácie, ktorá je pre Tarkovského typická, je film viacej o pocitovosti. Základom filmu je samota. Hĺbanie nad otázkami života a smrti, nad ktorými každý z nás rozmýšľa. Do protipólu sú to postavené dva svety ako večne kontrasty ľudského života. Svet reálny a svet imaginárni, pretína sa tu minulosť s prítomnosťou a v nemalom rade je to aj o domove a význame pre život jednotlivca, ktorý sa nachádza v cudzine. Vo svete tam vonku. Neistý a stále hľadajúci. Film je hlavne v strednej časti vďaka pomalosti a dĺžke jednotlivých záberov nudnejší, čo vyvodzujem zo značne dospelejšieho, precíznejšieho spracovania, do ktorého som nedokázal pri pozeraní dospieť. Film vďaka symbolizmom, myšlienkam, ktoré prezentuje v dialógoch a monológoch a v lokáciach, ktoré sú zaplnené prázdnotou, alebo vodou a ďalšími symbolmi, je ťažko uchopiteľný a ťažko spracovateľný. Mám pocit, že film je podstatne hlbší a komplexnejší na významy, než som dokázal pochopiť. Mal som pocit, že len kĺžem po hladine a že som sa nedokázal skutočne do príbehu ponoriť. Obhliadnuc od toho sa jedná o ukážku poctivého filmárstva, ktoré dokáže zanechať dojem a ktoré je baladické a vo svojej jednoduchosti úžasné. (08.08.2011)

Poté, co jsem s otevřenými ústy a zatajeným dechem dosledoval tento film, jsem si přečetl (tady i jinde) názory, že Tarkovský prý natočil lepší filmy, nebo že tohle je dokonce ten jeho nejslabší. To mě trochu vyděsilo, protože pokud by existovala mistrovská díla většího kalibru než Nostalgie, pravděpodobně by mě během (nebo po) jejich sledování museli odvést na ambulanci. Tarkovský je prostě tvůrce mimo jakékoli kategorie; budu opakovat ostatní, ale neznám jiného režiséra, jehož filmy by na mě účinkovaly tak silně a tak spolehlivě. Je neuvěřitelné, kolik krásy se tady vyskytuje průměrně na jeden záběr, kolik skvostných scén, pro které by většina filmů zabíjela, je tady jen tak, někde vprostřed. A pak přijde konec, který vás uzemní, protože byste nečekali, že může přijít ještě něco víc nádherného. Jsem asi v skrytu duše melancholik, protože miluju nostalgii, miluju ten pocit něčeho ztraceného, ale zároveň dosažitelného, jenže jen zprostředkovaně, ve fantazii nebo jinak. Přesně to se tady vyskytuje v maximální koncentraci, počínaje šedou skvrnou ve vlasech hlavního hrdiny, po fantastické (sépiové a černobílé) flashbacky, kde největší mrazení v zádech vyvolá v dálce a jen tak mimochodem zabraná postava anděla. Minulost, přítomnost a budoucnost tady kolabují v jedno (1 + 1 = 1), stejně tak jako realita, sny a vzpomínky. Narativně vyprázdněný klenot, který někteří budou pro jeho pomalost proklínat, ale já ho budu ze stejných důvodů zbožňovat. (06.12.2013)