Dámy a páni, finálna verzia

Vzhledem k formě, jakou je Final Cut zpracován, jsem se této podívané opravdu dlouho vyhýbal a vlastně jsem několikrát i sám sebe přesvědčil, že mu vlastně nikdy nedám ani šanci, jelikož jsem to celé jednoduše považoval za zcela marný a nesmyslný projekt, který prostě nemám důvod vidět. Pak jsem si ale řekl, čert to vem, těch osmdesát minut mě snad nezabije a alespoň si odškrtnu políčko ,,shlédnuto´´ ve filmografii mnoha mých oblíbených herců. No a jaký je můj názor nyní po těch osmdesáti minutách strávených ve společnosti tohoto maďarského experimentu? Takový, že jsem byl na osmdesát minut přenesen do ráje. Do filmového ráje, kde mi bylo nádherně, přenádherně a ze kterého jsem nechtěl ani na vteřinu pryč. Do ráje, kde jsem si užíval každičký záběr, každičký pohled, každičkou scénu, do ráje, kde jsem se osmdesát minut jen upřímně culil jak ještě nikdy jindy, kde mi bylo neskutečně příjemně a hřejivo, kde jsem prožíval sice miniaturní, díky onomu unikátnímu zpracování ale neuvěřitelně působivé love story, které bylo nevídaně silné, emočně dokonalé, zároveň ale i díky mnoha prostřihům neskutečně zábavné a vtipné, prostě do ráje, kde mi těch výsledných osmdesát minut uběhlo jako nic a já chtěl ochutnat ještě víc, ještě mnohem víc. Sledovat Final Cut bylo zkrátka úžasných osmdesát minut filmových orgií, navíc i s bonusem nemalé české stopy, tudíž tohle je prostě povinnost vidět pro každého filmového příznivce a z mé strany byla neskutečná hloupost se této dokonalé záležitosti tak dlouho vyhýbat, jelikož já tento experiment považuji za geniální dílo! (11.02.2024)

Neříkám, že mi nevadilo, že jsem tam nezahlídnul ani koutkem oka Paula Newmana, Dustina Hoffmanna, Harveyeho Keitela, Liz Taylorovou...zatímco jsem si naopak mohl dosyta "užít" Umy Thurman, Roberta DeNira, Johnnyho Deppa, Magdy Vašáryové... Co mi ale na tomto filmovém kvízu vadilo podstatně víc, byly "dějové" skoky. Děláme na dítěti, do toho vložka holky jsou děvky. Jsem těhotná. Zase makáme na dítěti... Ale čert to sper, z tohohle se neposerem. Kdo jste se tam nenašel, nevěšte hlavu. Neříká to nic o vašem významu a hereckých kvalitách, pouze to usvědčuje režiséra tohoto bijáku, že má omezený rozhled. (14.12.2015)

Bylo mi šestnáct a za lásku na první pohled se to označit zrovna nedalo. Léta jsme se míjeli, on na první pohled uslintaný předvídatelný mamlas, s kterým mrhají čas jen ti, co neumějí číst, já předsudečný snob beze špetky rozhledu. Jenže potom jsme si dali rande na Kill Billovi a začal mezi námi dlouholetý vztah, jemuž se co do vášnivosti vyrovnala snad jen aférka Normana Batese s Amélií Poulainovou. Zdálo se to být na celý život, ale jak jinak, z něj se postupně stával čím dál víc moralizující stereotypní nudař spoléhající na minulé úspěchy a já mu po práci začala z nedostatku naplnění pravidelně zahýbat u konzolí. Pak mi ovšem na dovolené předvedl svou nevídanou schopnost udělat z Alexe DeLarge romantického gentlemana a z Yody starou chápavou matrónu a ta dřívější jiskra znova přeskočila. Tenhle počin prostě musí oslovit každého, kdo někdy třeba jen na chvíli zahořel tou šílenou nekompromisní láskou k filmu. (31.07.2014)

Absolutní film. Věřím, že něco takového se v REM fázi spánku honí hlavou opravdovým cinefilům. Emocionálně i vypravěčsky jde o překvapivě funkční experiment, zdárně navozující dojem příběhové kontinuity, a dokonce schopný vyvolat jakous takous identifikaci (s archetypálními romanticko-filmovými situacemi, nikoli s postavami). Pálfiho autorský otisk je nejpatrnější v plném zužitkování situací čpících tou nejfyzičtější člověčinou (nechybí fragment "cukrové" scény ze Sweet Movie) a v podvratném nabourávání seriózních situací zcela nepatřičným záběrem Yody nebo někoho/něčeho podobného. Vlastně jde o trochu nápadnější využití techniky, kterou Tyler Durden v Klubu rváčů vylepšoval dětské filmy. Filmoví fanoušci jistě mohou soutěžit, kdo pozná více snímků (jen bych to příště prosil konat při neveřejném promítání), ale touto aktivitou se zábavností potenciál filmu podle mne zdaleka nevyčerpává. Nedivil bych se, kdyby o střihové skladbě a typech návaznosti záběrů (atmosféra, pohyb, tvar) někdo časem napsal přinejmenším bakalářku. 90% (16.03.2013)

Maďarům tu originalitu a schopnost posouvat film nečekaným směrem může naše kinematografie jen závidět - nejen Tarr, ale nyní i hravý Pálfi plně dokazuje, že podunajská step je místem filmu zaslíbeném. Úžasné cinefilní orgie, které se nezvrhávají v chladnou poznávačku, ale v emotivní příběh lásky, který chce skrze filmové vyjádření napříč časy a místy dosáhnout až na samotnou esenci. A docela se mu to daří. Divák má skutečně pocit z toho, jak magicky dokáže film přetvářet realitu a Pálfi svým střihovým extempore navíc nabízí nezvratný důkaz, že dokáží proniknout i pod její slupku a být oním pověstným destilátem skutečnosti, který nám otevírá oči i srdce. Kdo ještě neviděl a film mu není lhostejný, ať neváhá ani chvíli! (13.04.2014)