Horký vzduch

Pěkná lokace, pěkný Marvan s pěkným Tréglem, krásný Štěpánek. Asi už chápu, proč je tento herec "pamětníky" tak uctíván. Pokud jde o oba předešle jmenované, dokazují zde, že umějí hrát i přirozeně, bez strojené hereckosti. Přesto je zdlouhavá úvodní komická sekvence tří hrajících si dědků celá jaksi zbytečná a nanicovatá. Teprve když jsem se dověděl, že půjde o něco úplně jiného (a o úplně jinou postavu), uvolil jsem se film dosledovat. Není právě zdařilý. Především nejde o tragikomedii, ale o tragédii umístěnou do nepříliš zábavné komedie. Pokud se film úsporně soustřeďuje na hlavní postavu, je velmi dobrý, také scény v hospodě se rozhodně povedly, bohužel je to celé zasazeno do velmi klišovitě a hloupě zformovaného rámce. Mladý scénárista se patrně doslechl o jistém neblahém sociálním jevu (možná se s ním sám setkal) a dal příslušným postavám patřičně srozumitelné vlastnosti. Bohužel až tak srozumitelné, že nepůsobí právě věrohodně. No a režisér Gajer, matador nejpokleslejších budovatelských a protiimperialistických agitek, zřejmě tehdy pořád ještě jinak točit neuměl. Nevlídná lakotná venkovská snacha je schématická, až to bolí (navíc i s koštětem v ruce vypadá jako na cestě od kadeřníka do kavárny), postava slabošského syna je tak důsledná, že tento syn prakticky neexistuje a celá jejich interakce o otci a s otcem je sotva uvěřitelná. Naznačený dojem umocňuje sousedka, jejíž chování je ze škvárů 50. let jako vystřižené. Na hodnověrnosti nikterak nepřidává, když tři dědkové, poté, co si uvědomí, že jejich známý nemá co žrát, mu přinesou flašku Vermutu a krabičku cigaret. Film sice vypadá dosti odvážně: ukazuje, že v socialistické vlasti může důchodce žít jako nuzák (a praktitcky umřít hladem). Při troše pozornosti se však ukazuje ideová kontinuita s Gajerovou předešlou tvorbou: Zatímco poctivý charakterní dědek (Marvan), užívající s kamarády pohodového důchodu, se holedbá, že byl jen chalupníkem, tak hlavní postava, hladovějící, na alkoholu závislý dědek živořící v kůlně vlastního statku vykřikuje, že jeho "táta umřel v parádní světnici" - jde tedy nepochybně o druhdy zámožnější selskou rodinu (dokonce to vypadá, že dosud samostatně hospodařící, mimo JZD, což v té době bylo stále ještě možné; např. v mé rodné obci takto vydržely 3 rodiny až do pádu komunismu). Celá ta sociální balada je tedy z tehdejšího hlediska pouhý "přežitek". Zvláštní výlad, zcela mimo můj kritický komentář, by pravděpodobně zasloužila figura toho černého psa. (16.01.2015)

Zdeněk Štěpánek dokáže i navzdory vysokému věku hrát naprosto nezapomenutelně. Tento film je důkazem. Začátek je mdlý a nemá grády až do té chvíle, než Štěpánek vtrhne na scénu. Pak už lze jen s úžasem sledovat jeho boj o přežití. Když má někdo blbou snachu, vejminek se může stát peklem. Přesto si ale tchán se snachou nezůstanou nic dlužni, zvítězit může jen jeden...80% (25.01.2012)

Excelentní výkony mistra Štěpánka, mistra Marvana, mistra Trégla a mistra Halamy. Luxusní hudba mistra Fišera. Tenhle snímek na mě vždycky ohromě zapůsobí! Je tak veselej a přitom hrozně smutnej. Jiří Křižan pro mě zůstane nejlepší český scénárista! Bohužel všichni jmenovaní už nejsou mezi námi. Opravdový klenot hnijící někde v archívu ČT. Na dvd zřejmě nikdy nevyjde. Aspoň, že existuje CS Film, jinak bych tento lidský příběh nemohl nikdy shlédnout. A mistr Gajer je též nedoceněný režisér. Tento snímek, nebo třeba trilogie filmů Pod jezevčí skálou, Na pytlácké stezce a Za trnkovým keřem hovoří za vše! (20.09.2011)

"Vy jste spadl z jahody na záda." No co si to ten nový hostinský dovoluje - chtít jednu korunu za hraní kulečníku? Das ist ein Skandal! A těch skandálů tam bylo víc, jen mě prostě nudily či spíše prudily. Zejména neustálé pořvávání Štefky na hladovějícího zloděje vajec dědu Březinu bylo hodně protivné. Sázející se důchodci na návsi byli o něco lepší, ale za mě je tohle nuda, nuda, šeď, šeď. (30.12.2015)

Výborný Zdeněk Štěpánek v klasické atmosféře 60tých let. Jedinečný humor, ale i, musím použít to slovo, "nádherný" dramatický nádech. Několik pohledů na dědkovská léta s perfektními dialogy. Časy vejminku jsou ty tam a dožít v klidu, může být občas složité. Ovšem staré přátelství a obyčejná radost ze života, jsou silné medikamenty na dlouhý věk. Zásadní krok v tvorbě Václava Gajera. Osvícen novou vlnou, natočil po tomto ještě další dva snímky s šedesátkovou atmosférou. Po filmu Kateřina a její děti, kde se pokusil o skvělé psychologické, před-normalizační drámo z vesnice, a který se stal obětí nového, rudého koštěte, které nejen dobře mete, ale hlavně stříhá, se vrací ke své, režimem podporované, tvorbě nevinných, rodinných filmečků. Tento snímek lze tedy nazvat zásadním v režisérově filmografii. (01.10.2012)