Dobrodružstvá baróna Prášila

Obrana fantazie proti rozumářství, a to od naprostého začátku, kdy je titulek „Pozdní 18. století-věk rozumu“ následován výstřelem z děla, po konec - s odjíždějícím baronem na vzpínajícím se oři, jehož silueta se rýsuje proti nebi (což je skvěle využité romantické klišé), který náhle zmizí jako sen. Film napěchovaný vtipem, obrazovými senzacemi , dobrodružstvím a humorem. I když baron, zosobnění fantazie, oblečený do barvitého kostýmu rokokového kavalíra, je občas i směšný a exaltovaný, je přec jen stokrát živější než velitel pevnosti (J. Pryce), zosobnění absolutizovaného rozumu, který je vždy vážný a seriózní a je oděn ve strohý, tmavý oděv byrokrata. Není divu, že v ději pak vystupuje i jako jedna z tváří Smrti. A Umě Thurman to už nikdy tak neslušelo, jako zde v roli Venuše. (05.04.2010)

Gilliamův Baron Prášil se zas tolik neliší od Zemanova, i když ten český se mi líbil víc. U tohoto mě bavila jeho teatrálnost, barevnost a způsob vyprávění. A aspoň 4* slabší hvězdičky si zaslouží. [ PŘÍBĚH: 2 /// ORIGINALITA: 1 /// NÁLADA: 2 /// ART: 0 /// STYL: 3 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (31.01.2013)

Víceméně souhlasim s Trellínem. Po opicích, Brazilu, Králi rybáři, Strachu a hnusu, (o Crimsnovej pojišťovácích a dalších Pythonech ani nemluvě) můj nejoblíbenější Gilliam ;)...Vzhledem k ostatním komentářům mám silnou chuť napsat nějakej kontrastní, ale pokud bych uved, že se jedná o nejradostnější filmovou apoteózu lidské imaginace vyzní to hloupě a to si v kometáři k Terryho filmu nemůžu dovolit. Zkrátka a dobře mě u zavěrečného záběru (před branami města) pokaždý zamrazí..z podobných důvodů jako např. při vyvrcholeních nejznámějších Beethovenových kousků. (06.02.2007)

Tak tohle mi trochu nesedlo, ačkoli je to více méně britskej počin. Je to jako bramborovej salát, kterej si člověk dá 27.12. Už je dost jetej, ale stejně ho sníte, maximálně vám bude trochu šoufl. A přesně tohle mi způsobil Terry Gilliam. Přitom vymšlený to měl dobře. Ale až moc velá zamotanost, nepochopitelný věci a chvíle nudy z toho pro mě udělaly průměrnej film, kterej už tak nějak nemusim vidět znova. (06.04.2010)

Bublavé obdoví Terryho Gilliama konce 80tých a první poloviny 90tých ve mne budí stále větší a větší respekt. Baron Prášil je stejně tak velká a barevná bublina jako Brazil, Král rybář, či 12 opic. Nicméně podobnost bublin končí u ohromující velikosti a pestrosti. Co se týká žánru, tak Gilliam evidentně nemá problém přepínat z jednoho do druhého bez ztráty nápadu a hlavně osobitosti. Prášil je u mne podtržen tím, že jeho příběhy moc dobře znám a vždycky mi tohle fantazírování přišlo jako to nejlepší možné cvičení pro hlavu scénáristy. Funguje tu všechno. Nadhled, bizzar, absurdita, ale i krutost (kdo se dneska nebojí sekat nepřátelům hlavy a ukazovat hnusnou smrtku v takhle velkých a rodinných filmech) a nádech hlubšího významu. Inu látku dostal režisér, který si o ni svým vnitřkem hlavy přímo říkal a podle toho to dopadlo. Upřímně si nepamatuji, kdy by mě tak moc bavil "dobrodružný" film. Dokonce jsem myslel, že už se toho přídavného jména bojím. (02.07.2014)