Prameny života

Prameny života je ukázka dokonalé scénaristické dramaturgie. Film prakticky nemá žádnou klíčovou zápletku a se žánry se zde pracuje velmi nenápadně, ale čím déle ten film trvá, tím víc jsem byl závislej na každým záběru. Opravdu nádherně vykreslený život i jednotlivé generačně i vztahově propletené postavy. Kamera a herecké výkony jsou rovněž na vysoký úrovni a pokud jde o dlouhou stopáž, tak věř, že já po pár záběrech zcela přestal vnímat čas a naplno jsem se ponořil do pramenů, které bych bych nazval prameny lázeňské superfilmařiny. (27.03.2015)

Intimní portrét třech navzájem provázených generací nabízí upřímný pohled autora na své blízké, na okolnosti svého nešťastného dětství a na své vzpomínky. Mistrně vyprávěný příběh jednoho života je podán svižně, zábavně a díky řadě postav, jejichž charakter se neustále proměňuje, budete o této rodině a jejím osudu chtít vědět víc a víc. (03.07.2013)

Dost mě odrazovala délka filmu, ale nakonec jsem byl více, než jen překvapen Prameny života totiž někdy zvláštně a jindy naprosto přirozeně, vypráví příběh jedné rodiny a představuje nám ji v rámci tří generací. Tedy děda, táta a syn s tím, že vše rozjíždí po konci druhé světové války. I díky tomu se mi hrozně líbilo, že film se nebál představit nálady tehdejších dob tak, jak to prostě bylo s tím, že se dočkáte i některých ne zrovna příjemných postav, co pořád nepochopili, že Hitler byl zrůda. To, že film měl pár slabých momentů neřeším. Pořád mě na ty tři hodiny dokázal zaměstnat svým objemným příběhem tak, že na něj pravděpodobně nikdy nezapomenu. Je to taková totální výpověď tehdejší doby formou jedné obyčejně neobyčejné rodiny. (19.12.2014)

Ten, kdo od Pramenů života očekává společenskou fresku mapující vývoj Západního Německa po druhé světové válce, možná bude zklamán. Oskar Roehler totiž daleko větší důraz než na politiku a sociální ovzduší věnuje svému osobnímu prožitku, vzpomínkám vlastním či zprostředkovaným. Na třech hodinách rozvíjí intimní rodinné drama, které po celou dobu neopouští nejdůvěrnější sféru a vše je v něm podáno v maximálním citovém prožitku. Roehler nevytváří žádnou myšlenkovou nadstavbu či filosofizující rámec, jen s odzbrojující upřímností a s viditelnou chutí vypráví a vypráví, přičemž se v jemných a přitom působivých dotecích zabývá univerzálními tématy (dětství, rodičovství, manželské vztahy, generační vzpoura, dospívání, první láska i smrt). Každá epizoda je nevšední, protknutá zvláštní vnitřní naléhavostí a až familiární sdělností. Za mě rozhodně vyzdvihuji kapitolu věnovanou vztahu budoucího režiséra k citově vyvráceným rodičům, jež je jedním z nejtklivějších obrazů dětské osamělosti, které jsem měl kdy možnost vidět. Celý film nakonec uplyne jako řeka napájená neustále novými osvěžujícími prameny, rostoucí do šíře, která nakonec dokáže pozoruhodně obsáhnout všechny etapy lidského života. Stále silnější proud každou chvíli více a více strhává, společně s postupným poznáváním a proměnami postav, které jsou těmi životadárnými zdroji, které se spojují v jediný mocný tok. (02.07.2013)

Trošku předlouhá sága mapující životní osudy tří generací jedné rodiny v poválečném Německu. Nejvíce mě zaujal a dojal životní příběh generace nejstarší - dědečka Ericha, válečného veterána, který po příchodu z ruské fronty obnovuje výrobu ve své továrně na trpaslíky a jeho ženy Elisabeth. A hereckým výkonům jejich dvou představitelů taky tleskám nejvíc. (08.02.2014)