Star Wars: Poslední Jediovia

No jéje, brečela jsem v průběhu filmu sedmkrát, a poprvé ještě u plazícího se textu, protože naposledy jsem byla na nějakých Star Wars v kině v roce 2005 a všichni víme, jak to tehdá dopadlo, no a teď mě ty jásavé fanfáry nějak sentimentálně sebraly. Poslední z Jediů rozhodně není bez chyb, ale řekla bych, že s tím, co Rian Johnson zdědil po svém předchůdci (hlavně Rey a Finn, ty postavy si mě ani teď nedokázaly získat, a taky i proto, že jejich herečtí představitelé jsou zcela marní), tak že s tím tedy Rian udělal to nejlepší, co mohl. Z mého úhlu pohledu je největším zločinem filmu to, že v sobě má až moc "obsahu" a není tak dost času ukázat některé věci pořádně. Vlastně to na mě tou nahuštěností trochu působilo, jako by události Impéria vracejícího úder a Návratu Jediho byly vměstnány do jednoho filmu. Ale jenom tou přemírou děje, ne jako když byla Síla se probouzí Nová naděje přes kopírák. Ach, kdyby se tak prostě tady jenom věnovali budování vztahů a vesmírnému skypování a ty střílečky si nechali někdy na potom. Nechci moc spoilerovat a tak nebudu vyjmenovávat mé oblíbené věci, ale Snokovi červení ninjové, panečku, ti byli skvělí. --- Po druhém shlédnutí (skoro po roce od prvního, protože jsem se bála, co na to řeknu s odstupem) říkám, že Rian asi neumí pracovat s Williamsovou hudbou a nebo že Williams už jede na tak repetitivní vlně, že se s tím nedá nic moc udělat, protože mě úplně neskutečně rušilo její použití. Velmi podivné dávkování a těžce pokažená míra intenzity skoro v každé zásadní scéně, jako příklad uvedu dvojici, kde mě to rušilo úplně nejvíc - když jde Luke dojit modré mléko z těch mořských krav a potom si loví rybu, tak je obojí podkresleno velmi epickým a hrdinsky znějícím motivem, ačkoliv jsou to obě dost wtf scény, které plynutí filmu jenom narušují a dle mého ve filmu neměly vůbec být, natož aby nás hudba během nich takto emocionálně natahovala, a jako doplněk k tomuhle mě zmátla sekvence po zničení můstku vlajkové lodě rebelů, kdy se Leia probudí a navrátí zpátky na loď. Tahle scéna je podle mě naopak velmi důležitá a je to jedna z těch, u kterých jsem brečela pod tíhou toho, co znamenají, ale kromě toho, že mi přijde trochu nedostatečně nasnímaná (velký detail na natahující se ruku a otevírající se oči je super, ale chtěla bych ještě víc takových záběrů i v porovnání s vesmírem a zkázou kolem, aby vynikla unikátnost toho, čemu je divák svědkem a čím si postava prochází), mi hlavně připadala podivně ozvučená a hudebně podkreslená. Chvíli předtím Rian skvěle používá ticho a vyšumění všeho nepodstatného hluku do prázdna, když se telepaticky oťukávají matka se synem, ale té scéně po výbuchu je dodán pocit nedůležitosti a nepropracovanosti použitím nezajímavého a nevýrazného hudebního motivu spolu s tím, že i kamera už se potom hned soustředí na další postavy a připravuje si další dějové linie, místo aby se věnovala situaci "teď a tady" a dodala právě se stanuvšímu zázraku potřebný rytmus. Nevím, jestli i tohle je součástí toho konceptu, kterým se řídí filmaři, že jakékoliv očekávání je odměněno naprostým opakem, který je mi sympatický a který podporuji (subverze forever), ale pokud ano, tak v případě hudby (složené Johnem Williamsem) to rozhodně nefunguje. Na to by rejža potřeboval inteligentnějšího (oproti srdcařství staré školy), chameleonštějšího a zákeřnějšího skladatele - něco ve stylu hudby, kterou napsala Mica Levi pro Under The Skin, nebo trochu konvenčněji tíživý depres Jóhanna Jóhannssona, budiž mu země lehká. Prostě někdo, kdo doopravdy umí jít proti srsti, a ne někdo, kdo jenom mechanicky přehazuje věci z jedné hromádky na druhou. A nebo, kdyby mu netvor jménem Disney prostě dovolil spolupracovat znovu se svým bratrem skladatelem jako při všech ostatních filmech, protože to jim očividně jde. A to je podle mě ostatně i původce všech těch věcí, které diváci tomuto filmu vyčítají. Za prvé je tedy vidět, že je to strašně uspěchaný projekt a že na to neměli sdostatek času, a za druhé že si korporace najala zajímavého a svojského režiséra, ale vytrhla ho z jeho prostředí a dala mu jenom miniaturní prostor být zajímavý a svojský. Film je tak rozklížený sám uvnitř sebe a už to stačí na pořádné zmatení smyslů, pokusit se ho pak ještě vnímat v kontextu toho, že je to vlastně jedna epizoda v sérii dalších epizod, je potom dost sebevražedná mise. Ale i když jsem si tohle všechno teď pro sebe pojmenovala, tak bych pořád určitě byla raději, kdyby se to vyvíjelo tímhle směrem než bezduchostí a dětinskostí J. J. Abramse. (Ale nejlépe se s odkazem minulosti samozřejmě vyrovnal Gareth Edwards v Rogue One, ten si v rámci frančízou nastavených mantinelů dokázal vyrobit film, který je na první pohled jeho, má hlavu i patu a ještě je to zábava se na něj dívat.) (29.12.2017) (menej) (viac)

Pár spoileroidních poznámek ke skutečnostem přispívajícím k tomu, že Poslední z Jediů považuji za nejlepší epizodu Star Wars (o chlup lepší než Impérium, které tenhle film – stejně jako jiné díly ságy - v lecčem zrcadlí, případně směle reviduje): 1) Ve vyprávění se proplétají tři ústřední konflikty – mezigenerační, třídní a mezi světlou a temnou stranou síly (všechny dialogy mezi Kylem a Rey i dialog, který vede Rey sama se sebou). Horliví mladí hrdinové dělají unáhlená rozhodnutí, která pro ně zpravidla končí špatně. Kdyby naslouchali svým starším a zkušenějším mistrům, mohli by předejít některým komplikacím. Generační obměna je ovšem nevyhnutelná. Bude proto záležet, zda mladí rebelové učení svých předchůdců zcela odmítnou anebo se jím nechají inspirovat. Schopnost být inspirací pro mladší generaci je směrodatná pro dějovou linii se zotročenými dětmi na planetě Canto Bight. Aby se mohla buržoazie bavit, musí za ní někdo dřít. Poslední scéna přitom naznačuje, že se tohle vykořisťování může stát podnětem k třídní revoluci. 2) Luke své učednici vysvětluje, že síla nevychází pouze z Jediova nitra, ale je založena na rovnováze s okolním světem. Příkladem člověka, který dosáhl harmonie s přírodou je sám Luke, který si vystačí s dary, které mu ostrov nabízí (kritizovaná scéna s dojením má své opodstatnění, neslouží jen jako komická vsuvka). Později jsme ještě dvakrát svědky toho, jak hrdinům naslouchání přírodě zachrání životy – Finn a Rose uniknou z Canto Bight díky kopytníkům připomínajícím křížence koně a lamy, poslední povstalci najdou cestu ven z jeskyně díky arktickým (krystalickým) liškám. 3) Film opakovaně záměrně nenaplňuje naše očekávání, mýty nestaví, ale zpochybňuje a bourá, nehraje podle pravidel, kterých se držely předchozí epizody a díky tomu je jeho sledování velmi stimulující. Nenechá nás jen pasivně koukat a odškrtávat si „povinné položky“. Jedijský výcvik je ukončen předčasně, výprava na Canto Bight končí navenek fiaskem (jakkoli darování prstenu chlapci zřejmě bude mít významnou dohru v následující epizodě), hlavní záporák umírá mnohem dřív, než byste předpokládali, kladní hrdinové se vyjma úvodní akce nacházejí v defenzivě, skoro neustále před někým utíkají a snaží si zachránit životy, což je plně v souladu s mottem osmé epizody – nemá smysl bojovat s tím, co nenávidíme, ale zachraňovat to, co milujeme. 4) Celé to neskutečně dobře vypadá. Je poznat, že si tvůrci dali ohromně záležet na kompozicích, přemýšleli nad volbou objektivů, velikosti záběrů a barevnými kontrasty (to, co v závěru rozehrají s červenou a bílou, bere dech). Kamera zde zkrátka oproti jiným franšízovým žánrovkám neplní pouze servisní funkci, ale skoro každým záběrem si říká o nominaci na Oscara. 5) Je to opravdu vtipné i opravdu pochmurné (přičemž obě polohy se navzájem netlučou a přechody mezi nimi jsou velice přirozené) a zejména ve druhé polovině jedna boží scéna střídá druhou, takže jde o neskutečnou emocionální jízdu. 90% Zajímavé komentáře: kiddo, Marigold, Lavran, JFK, Indy, Eodeon (05.08.2018) (menej) (viac)